Ptal jsem se – a žádná odpověď nebyla dostatečná.
Četl jsem – a žádná knížka mě nenaplňovala.
Díval jsem se – a nic nebylo k rozpoznání.
Poslouchal jsem – a slyšel jsem jen části.
Modlil jsem se – a srdce se mi otevřelo celku.
Autor: wrata
Nová gramotnost
Všichni víme, co je to „být gramotný“. Gramotnost bereme jako naprostou samozřejmost. Kdysi, myslím ve 100+1, jsem narazil na článek, jehož část textu mám opsánu v mém „Zápisníku“ (alias Blok). Článek se zabýval právě gramotností a tím, jak dnešní doba rozšiřuje její rozsah a jak se mnozí lidé této „Nové gramotnosti“ vzpírají. Jedná se hlavně o znalost cizího jazyka, kvalitní uživatelskou znalost a dovednost práce s PC, e-mailem, internetem, faxem, skenerem a mobilním telefonem. Dále článek mluví o tkzv. „Třetí gramotnosti“, což je, jak z citátu pochopíte, soubor současnou společností žádaných vlastností a dovedností. Cituji článek:
Třetí gramotnost je umění vůdcovství, netradičních a originálních způsobů řešení, kreativita, týmová spolupráce, odolnost proti zatížení, schopnost motivace, komunikativní dovednosti, aktivní přístup k životu, rychlost reakce.
A já dodávám: tomu všemu přece učí skauting!
Note: pekařův císař
Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady nedělají nic.
Z globálního hlediska
Z globálního hlediska je to principielní bazírování na mentalitě homogenního kompromisu akcelerované degradačním potenciálem afektovaných činitelů… postmileniární industriální klasicismus.
O2 House
Při mé práci a hledání inspirací pro „para ateliér“ liberecké FaTUL mne zaujal futuristický projekt pro bydlení 3. tisíciletí. Je sice pouze konceptuální představou, přesto obsahuje mnoho nových a zajímavých přístupů vztahujících se k návrhu jednoduchého obydlí. Jde o práci Shinkenchilku Residential Design Competition 2002.
âPříbytek, kde se slouží múzám / věnováno prázdnotě.â
Daniel Libeskind
Jde o netradiění náhled na architekturu 3. a 4. tisíciletí, která je za hranicemi dosavadního vědecko-technického pokroku. Objekt je tvořen slupkou se stlaěeným oxidem kyslíku (využití nanotechnologie). Samotný objekt nemá stálý tvar, jeho slupka se tvaruje podle aktuálních podmínek. Každý ělověk – obyvatel má svou buňku. Lidé mohou navťtěvovat okolní buňky jejich vzájemným propojováním. Vstup do vnitřního prostoru je umožněn změnou schématu molekul kyslíku a jeho přeměněním do původního stavu.
Buňka je pohyblivá. Pohyb buňky je zajiťtěn působením chemicko â fyzikálních reakcí, při kterých dochází v přední vrstvě slupky (ze stlaěených molekul) k navazování dalťích molekul O2, v zadní vrstvě slupky se molekuly postupně uvolňují a vracejí do původního schématu â tím dochází k posunu celého objektu â O2 house. Rychlost pohybu se přizpůsobuje požadavkům majitele.
âDesign a architektura je generována organizovaným chaosemâŚâ
Přestože je projekt pro dneťní dobu nerealizovatelnou sci-fi architekturou, zaujal mne netradiěním přístupem autorů konceptu k pojetí obytného prostoru a architektury. Tvar vychází z přírodní a vlastně i přírodou generované formy, kterou, jak autoři předpokládají, bude možné ěásteěně korigovat. Samotný materiál â kyslík ve své ěisté podobě je ělověku tím biologicky nejbližťím materiálem Obydlí se tak bez jakýchkoli kompromisů stává nedílnou souěástí přírody a to ve své samotné podstatě. Neústupně se také tvůrci konceptu vypořádali s ekologický problémem â jednoduché a ěisté recyklace.
Avťak materiálové pojednání, pro dneťní dobu dost těžko představitelné, není největťí síla projektu. Ta spoěívá v přístupu objektu k jeho obyvateli. Obyvatel má urěenu jednu âbuňkuâ, která mu slouží jako jednoduchý pokojík. Má vťak možnost připojit se k buňkám ostatních lidí. Tak může vzniknout libovolně velký byt ěi âO2 cityâ â město tvořené kyslíkovými âbublinamiâ (ěást města urěená k žití v těchto objektech). Toto město se navíc stává neustále se pohybující a měnící strukturou. Tak, jak obyvatel volí mezi soukromím a spoleěenstvím druhých lidí, získává ětvrřĽ (město) charakter místa propojeného ěi izolovaného. Kyslíková bublina vťak není vázaná ke konkrétnímu místu. Velmi se mi zamlouvá myťlenka volného pohybu obydlí krajinou. Dle autorů by byl možný pohyb i po vodní hladině, což dává bydlení zcela nový rozměr. Buňka se stává zároveň cestovním prostředkem mezi vzduchem â vodou, městy, zeměmi, kontinenty.
Projekt je pro mě klasickým příkladem âtechnologickéâ architektury. Směru, který prosazuje ěesko/Britský architekt Jan Kaplický. Ukazuje jednu z cest, kterou se architektura může vyvíjet. Svým pojetím se taková stavba podobá automobilu â investice, věnované na výzkumu a vývoj budou vynahrazeny sériovostí výroby obydlí. S touto myťlenkou mě poutá dalťí futuristická výhoda â nízká cena, což je jedno z hlavních hledisek, které by mělo zadání obydlí pro každého, dle mého názoru, splňovat.
Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda objekt, přestože posuneme jeho realizaci o 100 ěi 200 let do budoucnosti, bude možné užívat v tak ěisté formě, jakou autoři předvedli. Autoři neřeťí sociální zázemí objektu, ěi jakékoli ělenění vnitřního prostoru â myslím tím oddělení prostor na relaxaci nebo práci. Předpokládá zcela odliťný životní styl budoucích generací. Myslím, že i v pak bude projekt O2 domu urěen pro uzavřenou skupinu „(kyslíkových) O2 lidí“ – fandů, kteří vytvoří jednotnou kolonii těchto obydlí.
Znechucený obraz
Připadá mně, že z klasického (rozuměj vizuálního) umění se někdy stávají zbytečné stohy krásy. Pletou se v budovách, obtěžují v časopisech. Jakoby jimi svět byl přeplněný a … znechucený. Málokdo z diváků se pídí po jeho smyslu. Prolíná se s reklamou, grafikou... Neplní onu kulturně – estetickou funkci, jako dřív. Kdo by se pídil po prapůvodech kubistických maleb? Stačí těch pár naučených vět ze školy. Není divu, že k umění nemáme vztah…
Note
Otázka která mě v současnoti tíží? Snad způsob, jak se dostat ze zažitých schemat myšlení, jak spojovat vědomosti, pamatovat si potřebné, hledat zdroje, získat přehled, kompletnost. Jak těžit z okamžiku a vytěžit co nejvíc. Jak se soustředit na věc, kterou právě konám a nezanedbávat to nebo ty ostatní. Jak využít možností kterých mám co nejlépe?