Měsíc: Prosinec 2013

V současné teologii zdomácněla fráze: ?Preference pro chudé?. To znamená, že Bůh dává přednost chudým, těm, kdo ve svém postavení trpí nespravedlností.

Někteří si myslí, že je to nějaká nová divná teologie. My františkáni víme, že František tomu vždy věřil ? je to tedy jistě osm set let stará věc. A když se vrátíme k Horskému kázání, je nám jasné, že je to staré dva tisíce let. Dokonce když si přečteme Exodus, zjistíme, že je to dědictví staré tři tisíce dvě stě let.

Bůh je vždy na straně chudých a těch, kdo nemají žádný hlas.

Vždycky je jednodušší nevědět a Pravdu nehledat.
A vytvořit nepřítele je snažší než si udržet přítele.

Čím hlouběji se snažím potopit do problematiky, tím víc potkávám odpovědné osoby na důležitých místech, které se snaží hrát na všech frontách „v dobrém“. Nejen že takové chování věcem samým neprospívá, ale vytváří pokryteckou atmosféru, ve které má každý tak nějak svoji pravdu a konkrétní odpověď neexistuje.

Důsledkem takové snahy vyjít s každým za dobře je, že je možné dělat všechno, záleží jen na tom, jak se věci interpretují.

Pravé Peklo.

„Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6,12)

Cokoli člověk dělá a snaží se to dělat dobře, rozvíjí a posouvá jeho schopnosti.
Co člověka naopak brzdí, je pohrdání a ignorace.

Jinými slovy, nenazývejte temnotu světlem! Nenazývejte ji dobrem. Myslím, že mnozí naši lidé se k tomu nechali svést. Cestou, jak z toho ven, je prostě přestat říkat, že věci jsou v pořádku. Když odmítneme temnotu pojmenovat, budeme v ní zajati. To je nebezpečná a falešná nevinnost. Když dokážeme temnotu pojmenovat, můžeme se naučit žít tak, aby nad námi neměla převahu.