Svět počítačů obrací roli divák versus svět. Nyní je to svět, který se pohybuje, ne člověk ve světě. Stáváme se diváky. Divák je tím, kdo stojí na místě. Svět přichází k nám, jak se říká.
Nějak příliš jsme si zvykli pouze vysílat požadavky a čekat na výsledek.
Jakékoliv řešení problému mění problém.
Avšak jen dobrá řešení mění výsledek.
„Architekt by často splnil lépe svou úlohu, kdyby přesvědčivě dokázal, že na nějakém místě nemá být vůbec stavěno. A měl by být za tuto kladnou negaci odměněn stejně jako za znamenitý projekt.“
Karel Honzík, Tvorba životního slohu
„O to jde. Vláda silné ruky vzniká proto, že je třeba řešit určitý naléhavý úkol. Tím může být třeba obrana země, ekonomická či sociální problematika, vztah odlišných etnických složek společnsoti či v našem případě záchrana životního prostředí. Oběčané mohou odmítnout poblém řešit, či se na jeho řešení podílet. Přesto problém třeba řešit je, a pokud tak neučiní občané, najde se někdo, kdo jej bude řešit za ně. Ovšem bez jakékoliv demokracie: občané, neochotní vzít odpovědnost na sebe, se stávají objekty dějin, ne subjekty dění. Demokracie může přežít jen tehdy, když občané jsou ochotní přijmout odpovědnost a podílet se na řešení – podle potřeby, v domobraně, v podnikání či v družstevní a chraritativní činnosti, v iniciativách mezietnického porozumění či v našem případě v iniciativách ekologických. Vstupujeme do věku odpovědnosti, i odpovědnosti za přírodu, prostředí našeho života. My, občané, i demokracie – a konečně lidstvo – mohou přežít, pokud jsme ochotní přijmout za jejich přežití odpovědnost.“
U spousty dívek je pohromou skutečnost, že jim nikdo nikdy neřekl: „Jsi krásná“.
Nicméně potkávám i spoustu těch, kterým to snad radši nikdo říkat neměl.
Jednou napíši dvě knihy; první bude sestávat z nejběžnějších hovorů ulice. Ta druhá pouze z mých nesplněných životních předsevzetí a promarněných plánů.
Ale já opravdu nevím, co jsem tím chtěl povědět!
/ koncept /
Prý jde o to, aby se vědělo, oč jde.
Jenže:
Jde i o to, komu o to jde a proč.
Tedy: měl-li by někdo /něco/ vědět, tak i také to, k čemu (je dobré vědět).
Nicméně:
Ne každý vědět chce.
Někteří vědět nechtějí a další nepřesvědčíte, že by vědět měli.
Pak jsou tu ti, kteří by vědět chtěli a nevědí a také ti druzí, kteří nevědí, že vědí.
Ten, kdo ví, by chtěl vědět víc, a ti co vědí víc, by možná raději nevěděli vůbec.
Někdo ani neví, že chce vědět. A další ví, že vědět nechce. Ten by však vědět měl.
Někteří věděli a teď už raději neví. Pak také někdo ví a také ví, že je lepší, když druzí neví.
Takže v podstatě o vědění jde vždycky. Avšak lepší se zdá o vědění nevědět.
Potažmo:
Všichni víme, co nevíme, tím spíš, že málokdo něco ví, a většinou víme pramálo, často vůbec nic.
Občas postačí, když neví jenom někdo. Často je lepší, pokud neví nikdo.
A o to vlastně jde; že možná vědět prostě nejde a že možná ani o samotné vědění zas tak nejde.
A tak:
Ať si jde komukoli o cokoli.
Mně to jediné, o co mi jde, nejde.
Poezie je pokaždé osobní výpovědí.
Máme číst poezii,
abychom byli schopni napsat tu vlastní… životní báseň.