Mám toho s Pánem Bohem mnoho a on se mnou taky. Abych si všechno, co s Pánem Bohem mám, nepopletl, rozdělil jsem si to pro jistotu do několika kapitol.
Server katolik.cz dnes zveřejnil krásný text známého básníka Jana Skácela s názvem Co mám s Pánem Bohem. Rozhodně stojí za přečtení. Jinak Vám všem přeji krásný Advent, tedy i krásné vykročení do nového křesťanského roku!
Snad by se nechalo napsat: pláě nad rozlitým mlékem Vermeerovy dívky…
KřesřĽanské umění bylo vždy tahounem Evropské kultury. Právě v umění můžeme zahlédnout náť obdiv ke stvoření. KřesřĽanská díla se prolínají celou dva tisíce let dlouhou tradicí a to již od dob prvních křesřĽanů (mj. jesltipak víte, že první křesřĽané vůbec nezobrazovali kříž?). VždyřĽ i moderní hudba se vyvinula z gregoriánského chorálu a ve středověkých náboženských hrách má původ dneťní drama. I největťí malířská díla vznikla jako zakázky katolické církve. „Katolická moudrost oceňuje dobro nejen v Božím stvoření, ale také v lidské tvořivosti“ píťe v jedné knize Richard Rohr. Citát jsem si opsal, protože více než výstižně vyjadřuje, na co dnes jaksi zapomínáme.
KřesřĽanské umění (výtvarné, architektura, hudba, drama) podněcovalo ve středověku představivost. Ta lidem umožňovala zahlédnout i „realitu, která je neviditelná“. Neviditelnou realitu zprostředkovává i dneťní umělecká tvorba. Právě přidaná hodnota přeci dělá z díla Umění, které nás osloví (aniž víme ěím).
Dnes křesřĽané nemluví ke světu prostřednictvím svého umění. Situace je opaěná. Jakoby by křesřĽané ztratili dech a jejich vnímání se zastavilo u Sixitinské Madony. Nadáváme na souěasné umění jako na „komerění“ a pohrdáme jím. A přitom dostateěně (kvalitně) nereflektujeme tento stav. Souěasné umění ani neznáme. Ba co víc – nesnažíme se ani na tyto vyjádření dívat. My to neumíme. KřesřĽanské umění (pokud jeťtě něco, co se nechá nazvat křesřĽankým Uměním existuje) jenom tupě opakuje tvorbu minulosti.
Nové je zatracováno. Vkus křesřĽanů, tolik vytříbený ve středověku, je v kategorii průměru masy. Církev (rozuměj my) není tím mecenáťem umění, kterým vždycky bývala. Dneťní tvorba je neinspirující, nepřekvapivá, libující si v umělé symbolice a jeťtě umělejťí euforii. Církevní architektura je „levná“, bez nápadu a bez bezpřínosná. Nikdo neexperimentuje s novými vjemy a přísptupy (digitální umění). Místo toho stále dokola studujeme to „staré“…
Co víc – my se umění ani nezajímáme. Stali jsme se spotřebiteli, místo abychom hledali. Myslíme si, že ěím více nabereme, tím jsme bohatťí. Stáváme se sklady zkonzumovaných a zapomenutých informací. Nenecháme zkrátka naťim duťím ěas se těmi odpadky prohrabat a najít v nich skryté poklady. Proto jsme ztratili citlivost k umění. Vycházíme z předpokladu, že „více je lépe“ a místo toho, abychom byli k umění vnímaví, stáváme se jeho konzumenty.
„Každé mistrovské dílo umělec naplní svou vlastní duťí, se kterou se ta naťe vlastní může spojit jen tehdy, když s ní stráví ěas v kontemplaci a naváže s ní vztah. Co ale děláme my? Probíháme galerie a muzea, abychom stihli vidět vťe, co můžeme, aniž bychom si nechali ěas uvidět něco do hloubky. Hromadíme si doma konzumní umění v plané naději, že tím, že toho budeme více vlastnit, nějak na tom budeme lépe. Jenže my se na vťechno, co máme, pak ani nepodíváme.“
Místo křesřĽanského umění vznikla obrovská díra. Nedokážeme promlouvat uměním. Neumíme zprostředkovat radost z nadějné zvěsti, její hloubku, důvěrnost i krásu. Libujeme si v „hezkém“ a věříme, že ne my, ale „ti ostatní“ jsou vedle. Jak jsme naivní!
Citace v uvozovkách vybrány z knihy Richarda Rohra „Proě být katolíkem“
Stěžuje si Béla: âAch jo, ten můj táta je tak straťně praktický ělověk!â
âProě si teda stěžujeť?â nechápe Géda.
âKoupil mi anglickou uěebnici něměiny, abych se nauěil obě řeěi naráz.â
Skaut jde zasněně po ulici a kouká se na mraky.
Zastaví ho policista a praví:
âChlapěe, musíť se dívat, kam jdeť. Jinak půjdeť tam, kam se koukáť!â
Vťimli jste si, kolik různých nálepek a výstrah obsahují dveře obchodů a kanceláří? Když jsem dnes odcházel z obchodu, louěila se se mnou nálepka s textem: „Vyěkejte otevření dveří. Neotvírejte dveře násilím!“. Představuji si, co se u dveří tenkrát semlelo… nicméně: nejedná se o trochu zbyteěný nápis? Neměly se dveře otevírat věas, aby se zákazníci pokud možno vyhnuli traumatu, že zůstatnou v obchodě navždy? A co takové běžné nálepky „SEM – TAM“, TÁHNOUT – TLAěIT? Ze správně navržených dveří by přece mělo být patrné, na jakou stranu se otevírají!
Kostelecká ětyřka (tedy 4. oddíl skautů z ěerveného Kostelce) se po roky douhlých debatách koneěně odhodlala zavést pro letoťní nováěky odliťné stezky od těch, co nabízí ústředí Junáka. Větťinově pochází z překladu stezek Slovenských skautů, kteří mají skvěle propracovanou metodiku. Vťechny úkoly si plní skautík sám, pomáhají mu vťak rádce, vůdce oddílu nebo rodiě.
Ke stávajícím bodům jsme si moc přidávat nemuseli. Koncepce stezek je výborná, sami bychom asi lepťí nevymysleli. Připojili jsme pouze Nováěkovskou zkouťku, která zde chyběla a celé vyvedli do malé knížky (A5, která bude tiťtěna „2 strany na list“) s přehledným designem. Máte li o tuto stezku zájem, můžete si ji samozřejmě stáhnout.
Do budnoucna snad přidáme nějaké nové oddílové body, odrážející naťe oddílová specifika.
Ke skautům se hlásí mnoho mladých i starých a to hlavně na skautských akcích ;-) Na veřejnosti je tomu trochu jinak. Snad nikdo se za skautování nestydí, nicméně málokdo je na skauty hrdý natolik, aby se k nim veřejně hlásil jaksi sám od sebe. Zajímavé. Za ostatní koníěky se nestydíme. Jezdíte na snowboardu? Tak to přeci musí vědět celá ťkola! Nevím do jaké míry je snowboarding celostným programem (a neodvažuji se ho snižovat), odvážím se vťak tvrdit, že se skautingu nerovná ani po paty. Skauti přeci na snowboardu jezdí taky a přitom dělají mnoho dalťích skvělých věcí. Nejsou to žádná párátka. Veřejnost nás tak bohužel nevnímá a skauty bere jako archaické „zálesáky“ nebo laskavé kluky ve stylu Rychlých ťípů. Jenže Mirek Duťín by se jistě snowboardu nebál.
Minulý víkend jsem si na bágl pověsil náťivku s lilií a domovenkou Kosteleckého skautského střediska. Ani byste nevěřili, jak obrovským krokem taková maliěkost je. Nejen že každý vidí k ěemu se hlásíte (a jak jsem uvedl na zaěátku – ne každý má o skautingu jasnou představu). Vám vťak hold nezbývá nic jiného, než se jako skaut chovat. Odhodit ranní chmury a nálady, být ochotný a veselý a vůbec: s lilií na báglu se zkrátka musíte víc snažit. Stane se takovým vaťim externím svědomím.
Zajímavé a neěekané byly reakce lidí kolem. Navíc – svět jako by se proměnil. Lidé, obzvláťtě dříve nevrlí starci, k vám zaěnou najednou být přívětiví, z niěeho nic si s vámi zaěnou během jízdy v autobuse povídat a vzpomínat na svá zaťlá léta ve skautském hnutí. Dokonce mě jedna paní, vida, že stojím dlouhou frontu se třema rohlíkama a ěokoládovou tyěinkou v ruce mermomocí chtěla pustit před sebe. Skautská lilie je prostě super.
Kuchař se zamyslel a povídá:
âTak nevím, jestli budeme mít dost peněz na tábor. Vťechno je ěím dál tím dražťí… Snad budeme muset letos ředit i vodu!â
Vlěe něco kutí u potoka. Jde kolem výprava turistů, zastaví se a povídají:
âTen potok ale krásně ťumí!â
âJak by neťuměl,â zvedne se vlěe
âkdyž jsem do něj naházel deset ťumáků!â
Na zcestné úvahy Jiřího Dědeěka nedám dopustit. Fascinují mě stejně jako jeho poezie. Vyjadřují s takovou samozřejmostí a profesionalitou to, co bych se někdy neodvážil napsat, ba publikovat, i kdyby mě takové věci napadaly. Takže s tímto prohláťením publikuji poslední úvahu, při které jsem se hlasitě „pousmál“ na celý autobus (a vťichni na mě koukali). Od té doby chodím pěťky ;-)
Z hlediska prolnutí života literaturou a naopak rozeznáváme pouze tři druhy lidí: první život žijí, druzí o těch prvních píťí a třetí to od těch druhých o těch prvních ětou.
ělověk by se tedy měl snažit, aby jeho vztah k životu byl bezprostřední a on se mohl zařadit nejspíťe do skupiny první, tu a tam snad i do druhé, do třetí vťak nikdy. Měl by tudíž předevťím přestat ěíst, jelikož taková věc v životě jenom zdržuje a jeden se z knih stejně nic podnětného nedoví, jak říká námořník Teichmann v románu Žraloci a mé ryby od Wolfganga Otta.
Jiří Dědeěek, Oběžník
David Křeěek na „spolěu“ 5. listopadu přeěetl seznam vlastností, které by spoleěenství křesřĽanské (katolické) mládeže mělo splňovat. Na spolěu jsem nebyl. Text pocházel nejspíť z Diecézního centra mládeže, protože jej získal na setkání animátorů (tj. lidé, kteří se mají angažovat při formování mládeže při farnostech a nejen tam). Téma spoleěenství mě hodně zajímá. Protože ho ěasto řeťím, text jsem si od Davida o první možné příležitosti vyžádal. David má vťak evidentně moc práce a proto svoje zamyťlení nad spoleěenstvím zveřejňuji bez znalosti tohoto textu. Až se mi dostane do rukou, objeví se jistě na tomto blogu.
Richar Rohr, ve své knížce Proě být katolíkem? (pozn. lepťí název by zněl: Proě zůstat katolíkem) píťe: „V osamění je těžké slyťet Pána, jak nás volá ke svatosti.“ Pravý křesřĽanský život je spoleěenský.
Nejedná se ani tak o spoleěenský život ve významu „úěastnit se mnoha spoleěenských akcí“, jako zájem o spoleěnost a přijímání odpovědnosti za to, co se kolem nás děje. V antickém Řecku byla osoba, která neměla ponětí o „spoleěném dobru“ a která žila jen pro sebe a nestarala se o dobro ostatních vnímána jako „mravní idiot“ (idios). Paradoxně v naťí (i křesřĽanské) spoleěnosti je jedinec hromadící bohatství, slávu nebo výhody bez ohledu na to, co se stane s ostatními, pokládaný za finaněního, mediálního ěi jiného génia.
Zdá se, že katolíci dnes již nesdílejí svoje otázky a názory, tím spíž svoje obtíže a vítězství s ostatními tak, jak tomu bylo za fungování prvních křesřĽanských spoleěenství. Katolíci se spolu ani nemodlí, neětou a nestudují Písmo, spoleěně neodpoěívají a vzájemně se nepoznávají. Katolíci dnes již prakticky nežijí spoleěenství v pravém slova smyslu, přestože si mnozí evidentně myslí, že ano.
Na slova o spoleěenství nasloucháme individualistickýma uťima. Dokonce i naťe snaha ke spoleěenství je motivována představou o tom, „co je v něm pro mě“. Zajímáme se spíťe o prospěch spoleěenství pro nás samotné, než o přínos, jakým bychom mohli být pro ostatní. Ti, jejichž oěekávání se nenaplní, odejdou a hledají jiná místa, která by je uspokojila. Jenže spoleěenství není zábavná instituce a nepostará se ani o naťi slávu nebo úspěťný start životní kariéry (v podstatě by tomu tak mohlo být, pokud bychom spoleěenství takto nevnímali).
Jenže spása není pro individuum. Richar Rohr v již zmíněné publikaci nazývá takový katolicismus Nekatolickým katolicismem. Nekatoliětí katolíci nemají smysl pro spoleěenství. Jsou převážně individualisty, tak jako větťina lidí moderní doby. Myslí nejprve na sebe a teprve pak na druhé. Nejednají na prvním místě ze starosti o obecné dobro. A když už vyhledávají spoleěenství, nejěastěji se ptají, co tím získají sami pro sebe, co jim spoleěenství dá. Chtějí mít výhody spoleěenství bez toho, aby oni sami byli pro něj prospěťní. Vedou izolované životy a nezajímají se o osamělost ostatních.
Jistě. Je těžké poznat, na které straně řeky se právě nacházíme. Možná větťina z nás bojuje s proudem někde uprostřed. V euforii zážitku spoleěenství ěasto jednoduťe zapomínáme, jak destruktivně můžou naťe „hluboké duchovní zážitky“ působit na svět kolem nás, hlavně na přátele, rodiěe a kamarády. Zaměňujeme svět spoleěenství a přátelství. Pro nové duchovní zážitky a zkuťenosti zanedbáváme vlastní přátele, lidé, kteří nám byli oporou a zdrojem přestáváme potkávat. Zanecháváme je ve stavu opuťtěnosti.
Tou příěinou může být právě spoleěenství. Když větťinu tvoří křesřĽané, větťinový pohled se zdá být pohledem křesřĽanským. Protože je sebeospravedlňující, nikdo se neptá, zda to je opravdu pohled Kristův. A „Božím dílem“ se v důsledku nechá obhájit ledacos.
Nemůžeme přece žít podle standartu spoleěnosti a říkat tomu žít křesřĽansky.
Být marnotratný: nedávat lásku kam bych měl.