recenze – Poznámky

Charles Jencks: Co je to postmodernismus

Americký architekt a teoretik Charles Jencks ve svém článku Definice postmodernismu charakterizuje postmodernismus v architektuře skrze dvojí kódování. Termín „dvojí kódování“ je vlastnost charakteristická pro postmoderní architektonickou tvorbu, tvořící paradoxní (protikladnou) dvojici vzorů. Jako příklad uvádí dvojice vlastností: profesionální a lidová zároveň (!), staré vzory a zároveň nové technologie, ze kterých autoři ěerpají. Postmodernismus jako by stál souěasně na dvou pozicích.

Tento nový přístup vznikl jako přímá reakce na meziváleěnou modernu - odlidštěnou, technicistní a estetickou architekturu, která neumí (dostatečně) komunikovat s veřejností, uživateli a postrádá dostateěné vazby na město. Rebelující architekt se ale nemůže postavit mimo modernu - nemůže ji negovat. Důvody jsou dva: nelze popřít její přínos na poli technologie i estetiky. Druhý důvod souvisí s nemožností (nucenou neschopností) architekta odpoutat se. Větťina postmoderně smýšlejících architektů byla v moderně vyuěena (vychována) a povětťinou v ní i tvořila. Navíc postmoderní programově čerpá (také – současně) z minulosti, a proto se překonané moderní stává součástí (její) tradice.

Tento dvojí, trochu schizofrenní přístup, má v architektuře opodstatnění: chce-li být postmoderní architektura přístupná vťem, pak naplňuje estetickou touhu architektury po univerzálnosti formy a všepřijetí. Ostatní umění totiž nemá přímou vazbu na veřejnost - lidé si mohou vybrat, zda jej shlédnou, či ne. Architektura nutí obyvatele města samu sebe vnímat.

Přestože osobně mám blíže spíťe pouze k myťlence postmodernismu a samotné realizace mi připadají více jako manifest než odpověě na nastolené otázky v duchu myťlenky, oceňuji, že přinesl do architektury také urěité odlehěení â tedy v textu zmíněnou parodii, ironii a zahrunul paradox â urěitý druh humoru, který, pokud má své opodstatnění, může přístupnou formou zprostředkovat podněty k pochopení, zamyťlení, vstřebání stavby âkýmkolivâ. Takové odlehěení zpřístupňuje architekturu ťiroké veřejnosti â stává se univerzální gramatikou, řeěí, které jakoby rozuměl každý, ařĽ odborník, tak běžný oběan (s vědomím jejích předobrazů). Architektura je také zábava a potěťení, nejen vážná, odborná a nepřístupná disciplína. Daleko lehěeji se stává âvěcí veřejnouâ. Takový přístup jakoby dával veřejnosti svolení se o architektuře a s architekturou také bavit.

V článku se mi zamlouvá citovaný literární výklad postmodernismu Umberta Eca. Postmoderní architektura přímo neěerpá, necituje. Vyjadřuje se opisem, aby se vyhnula ztrátě nevinnosti, která by plynula z pouhého vědomého plagiátorství: âJak by řekla Barbara Cartlandová Jsme krásné jako Akropole či Panteon (jak by řekl řecký architekt), ale vyrůstáme z betonu a klamuâŚâ říkají dle Jenckse postmoderní stavby svým uživatelům. Klameme a nestydíme se za to. Chybějící soudržnost, nemožnost zaujmout jednoznaěný postoj, kamuflujeme – tak bylo myťleno. Postmoderní architektura nepopírá minulost tím méně souěasnost – popírá holou opravdovost (resp. je opravdová v mnohoznaěnosti). Má být zásadně hybridní - schopna dát každému, co si žádá.

Literatura:
JENCKS, Charles. Co je to postmodernismus. Samizdatový překlad in Art+Design, June/Jeny 1986. Přeložila E. Hoťková, 1987.

Duchovní bratři – citáty

Nemohu si odpustit nezveřejnit vybrané citáty z recenzované knížky Duchovní bratři, které mě nejvíc oslovily. Snad zaujmou a donutí k přemýšlení i někoho dalšího…

„Přišel syn člověka, jí a pije“ čím to je, že křesřťanství došlo někam úplně jinam než Ježíš? (str. 10)

Nejprve tě Bůh naplní, abys byl potom schopen unést následné a nutné vyprázdnění. Bůh ti dá poznat, že jsi milovaný syn nebo dcera, a potom ti dá svobodu si to dobrovolně zvolit a věřit tomu vědomě, což se vždycky děje prostřednictvím nějaké formy hrůzy, temnoty nebo zapadajícího slunce (str. 13)

Zdá se, že Bůh potřebuje jenom několik málo ochotných partnerů, kteří mu pomohou spasit svět. (str.15)

Většina jeho tvrdohlavého lidu nebyla schopna přijmout Mojžíšovu vnitřní zkušenost a neustále s ním bojovala (Ex 14,11 – 12). On však je přesto nikdy nepřestal vést. (str. 19)

Vždyť právě prací pro vnější svobodu a spravedlnost ve světě máme objevovat stále hlubťí vnitřní svobodu… (str. 24)

Jeho obdarování (David) se, jak tomu obvykle bývá, stává jeho hříchem, a jeho hřích se stává jeho obdarováním. (str. 31)

K tomu, abyste mohli pochopit tajemství života, je třeba, abyste mnohokrát milovali, neuspěli, hřešili a upadli v zapomnění. (str. 33)

Zdá se, že Bůh jako by říkal, že on (Izaijáš) je tu od toho, aby „dělal problémy“ nebo aby lidi přímo zničil. (str. 40) … Jde o to, že podobenství jsou skvělou formou jemného „bourání“ našich pohodlných předsudků, světonázorů a egocentrismu. (str. 41)

Zdá se, že většina z nás si myslí, že jsem tu od toho, abychom odpovídali na otázky lidí a zbavovali je jejich nejistot. S Izaiášem tomu tak není. Klade Izraeli nové a hlubší otázky týkající se jeho svědomí a celistvosti. (s 43)

Vždycky jsem měl pocit, že by Jana (Křtitele) nikdy nevpustili do kterékoliv úctyhodné křesťanské svatyně (včetně těch, které nesou jeho jméno a ve kterých stojí jeho pozlacené sochy) (str. 48)

Petr, neúspěšný rybář, který „loví celou noc a nic nechytí“, je především soudem nad dějinami a naší posedlostí mocí a úřady. Je kritikou toho, kam dnes lidstvo došlo, a současně nás láká k tomu, abychom došli dále. (str. 59)

Služebné vůdcovství, autorita pocházející z toho, že jsem úplně poslední, je autorita, která nakonec přesvěděuje a obrací lidi. (str. 60)

Tento způsob je pro mnohé překvapivý, někdy přímo šokující a může být i rozčarováním. Je zřejmé, že k Bohu nepřicházíme tím, že všechno děláme dobře, ale ironií osudu tím, že to děláme špatně. (str. 61)

Téma nedokonalosti přitom zůstalo v židovství a křesťanství okrajovým textem. Nemáme zranitelnost příliš rádi, i když jsme jediným náboženstvím, které doslovně uctívá znázornění zraněného muže. (str. 73)

Svatým lidem, kteří za mnou denně chodí, radím, aby se modlili „za jedno opravdové ponížení každý den“ a aby potom pozorně sledovali svoji reakci na toto ponížení. (str. 94)

My všichni máme „mnoho bohů“, mezi ně patří především naše vlastní ego a naše zaujetí pro vlastní názory a pocity. (str. 99)

Rohr, Richard. Duchovní bratři: Muži bible mluví k mužům dneška. Brno: nakladatelství Cesta, 2005.

Kniha: Paralaxa

…aneb paralýza, jak kultovní knihu Stevena Holla nazývají moji spolužáci. Musím upozornit, že tahle kniha vás skuteěně paralyzuje a to na pěkných pár dní do křesla. Vezměte si sebou také slovník cizích slov, budete jej potřebovat (pokud knihu chcete „hltat“ jak já) a to přestože překlad Aleny Vťeteěkové je naprosto precizní a doplněný mnoha poznámkami, které obrovsky usnadňují chápání autorových myťlenek a uvádějí je do ťirťích vztahů. Záběr amerického architekta napříě vědeckými i uměleckými obory je obdivuhodný. Myťlenky a úvahy přímo navazují na představení konkrétní architektonické tvorby. Při ětení zjistíte, že větťina staveb nějakou takovou myťlenku ověřuje, zkouťí nebo aplikuje. Most mezi teorií a praxí je kompletní.

Paralaxa je úhel, který svírají přímky vedené ze dvou různých míst v prostoru k pozorovanému bodu. Jako paralaxa se také oznaěuje zdánlivý rozdíl polohy bodu vzhledem k pozadí při pozorování ze dvou různých míst.

ěím dále je pozorovaný předmět od pozorovacích míst, tím je paralaxa menťí.

Nejjednoduťťím příkladem paralaxy v praxi je pozorování předmětů střídavě levým a pravým okem. Předměty v popředí se zdánlivě posunují vůěi pozadí – ěím blíž je pozorovaný předmět, tím větťí je jeho zdánlivý posuv.

Na první prolistování si vypadá Pralaxa jako knížka obrázková s krátkými popisky. Nenechte se mýlit. Odstavce textu jsou psány neuvěřitelně komprimovaným jakzykem. Ernest Hemingway by si mohl od Holla vzít příklad. Proto budete každý odstavec „sát“ několikrát po sobě.

Za vrcholné kapitoly považuji „Práce s pochybami“ a „Okraj města“. Pokud se nebudete chtít pustit do ětení celé knihy, tyto dvě kapitoly jistě neopomeňte.

Abych na knihu nepěl jen chválu, měl bycch uvést dvě malicherné výtky týkající je její formy: kniha je na svoje rozměry neuvěřitelně těžká, což je dáno kvalitou papíru a tisku. Asi i díky této kvalitě byla publikace oceněna jako jedna z nejkrásnějťích knih světa na frankfurtském knižním veletrhu v roce 2002 (samozřejmě ve své originální anglické verzi). Dalťí výtka je vťak hůře obhajitelná: na některých stránkách knihy se nedá podtrhávat ani psát poznámky. A to vzhledem k hodnotě publikace, ke které se budete ěasto vracet, znepříjemňuje práci.

Výěet citovaných autorů a jmen

Ze zajímavých citovaných autorů bych rád uvedl např. Henriho Bergsona, Mayu Deren, Gottfrieda Wilhelma Leibnize, nebo Octavio Paze.

Kniha: HOLL, Steven. Paralaxa. Brno: Era group, 2003.

Výěet citovaných autorů a jmen

Výěet citovaných autorů a jmen