Pohyblivou architekturou jsem byl kdysi nadchnutý. Viděl jsem a kreslil si pohyblivé domy; otáčecí, rozkládací, domy s proměndlivou fasádou, a vůbec – různé měnící se kdovíco v kdo ví co. Když už nevíte jak dál nebo když jste ztřeštěnci, necháte barák porůst nebo zkrátka zařídíte, aby „se to hýbalo“. Povětšinou jen efekt. Žádná architektura.
Proč ne. Proměndlivý dům je skvělá myšlenka. Pomineme-li tedy proměndlivost jako reklamní artikl, kam však právě takováto architektrura sklouzává – pohyblivé jsou přeci i myšlenky, čas také plyne. Nic není stálé. I stárnutí je proces.
Kouzelný okamžik pohyblivé architektury jsem zažil nedávno v noci při cestě domů. Těžko se taková chvíle popisuje. Nicméně našel jsem dnes ve svém „Notesu“ text, který jsem si tehdá zapsal:
Liduprázdná ulice, po stranách mohutné husté stromořadí, vytvářející pouličními lampami osvětlenou strukturní zeď, do které se opírá teplý, ale dosti silný vítr. Vzduch svěže voní a jeho proud jakoby očišťoval.
Vítr vlní lampami nasvícenými větvemi mohutných stromů. Jemné monotónní šumění. Spolu se stromy se vlní celá ulice. Jásání davu? Hrozba? Pouhé ovívání? Možná pozdrav. Nebo že by stromy chtěly odkráčet z ulice do hor?
V takových výjevech se rozjasní duše, vejde do prostoru myšlenek, tělo přirozeně tancuje, srdce buší vzrušením. Zhluboka dýcháte a okamžik je věčný. Když se kolem vás pohybuje svět, můžete se zastavit – a dívat.
Tak takhle se dělá pohyblivá architektura.