Poznámky

Manifest vznikl jako výsledek analýz a bádání nad zadáním „Praha 2080“ letního semestru ateliéru Strcula na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Obrazovou dokumentaci k manifestu jste mohli shlédnout na výstavě v galerii Doubner ve dnech 3. – 17.7.2008 nebo si jej můžete ve zjednodušené podobě prohlédnout na stránkách projektu. Jde o futurologickou vizi se vším, co takové odvážné odhodlání pro zanechání odkazu budoucnosti přináší.

Jsme na pokraji nového dobrodružství – genetických modifikací rostlin – kvantové biologie – v jejímž důsledku dojde k syntéze biologie a fyziky. Proč se život považuje za něco tak mimořádného? Konec konců jsme všichni vyrobeni z téhož materiálu a pohání nás tytéž chemické reakce jako celou planetu.

Karbonová lana? K čemu! Ocelové megastruktury? Proboha, kdo by v tom chtěl žít! Orbitální města? Záliba komunity. Výchozí bod na futurologickém zadání Praha v roce 2080 – inspirace přírodou - se zdá logickým řešením, avšak organická architektura je lživá. K čemu je organika z betonu, kovu či plastu? Pouhá náhražka. Je nutné řešit podstatu věci; a to zdravý a přirozený život a hledat univerzální systém. Naše představy musí ustoupit přirozenosti. Chceme žít dobré a bezstarostné životy. Chceme být.

V roce 2080 bude lidstvu běžně dostupná genetická manipulace buněk rostlin. V kombinaci s využitím nanotechnologií se dům stane souvislou vrstvou, naprosto přizpůsobivou člověku. Materiál se přizpůsobí (v reálném čase) životnímu stylu obyvatele i okolnímu prostředí. Dům se stane inteligentní, schopný komunikovat a cítit, místo pak plné pohyblivou strukturou samostatně měnící své vlastnosti ku prospěchu jednotlivce i společnosti. V průběhu doby se místo k přebývání bude nejen samo zdokonalovat a uěit, ale také zároveň neustále obnovovat jako se obnovuje kůže člověka, objekt získá schopnost žít a růst s námi. Schopnost rostlin komunikovat s dalťími biologickými strukturami v okolí a schopnost jemného rozpoznávání změn v prostředí, zdokonalovaného v rostlinách po miliony let, umožní přirozeně ochránit ělověka před nebezpečími a přírodními katastrofami.

Rostlina je totiž inteligentní a ví, jak nejlépe zachycovat světlo, jak se přizpůsobit slunečnímu svitu, zachytávat a uvolňovat energii. Dokáže naprosto elegantně a jemně reagovat na změny v okolí. Rostliny jsou přirozené ve své podstatě. Nechme rostliny dělat to, co umí nejlépe a řekněme jim jen, co od nich požadujeme! Vťe ostatní obstarají za nás a lépe.

V mé představě budoucnosti Prahy domy obživnou. Budeme je sázet, jejich semena budou rozprostřena v ploťe ěekat na své uplatnění. Město se stane nejprve zasetým polem, později loukou se spoustou navzájem se ovlivňujících mezidruhových (chcete-li meziobjektových) interakcí. Rostliny - domy mohou komunikovat s rostlinami - zdroji potěšení a plodin. Doprava - kapsle – jako hmyz na louce létá z květu na květ. Město, ve kterém je flora doma, kterému fauna rozumí. Město poetické. Využitím homogenní rekombinace genů vypěstujeme dům, který se o sebe zkrátka postará. Umí se totiž pohybovat, přizpůsobit okolním vlivům a hlavně člověku, jelikož člověk není konstanta, ale bytost individuální a proměnlivá. Ve stěnách takových Prahy začne proudit život. Budou hřát jako teplokrevný živočich, poskytovat svěží stín stejně jako hustý listnatý les. Stínit totiž umí nejlépe strom. Vždycky tak ěinil. A na státní svátek a den matek město rozkvete. Květiny jsou krásné. Domy musejí být jako květiny.

Vrátíme se do lesů? Snad - ale do kultivovaných lesů 21. století, do lesů vytvořených lidmi pro potřeby lidí. Vrátíme se k naprosto elementárním úvahám o bydlení a k přístupu k životu, jaký již dnes známe jen u přírodních národů, k moudrosti, která tu přetrvává tisíce let. Blahobyt nabude nových dimenzí.

Až objekty doslouží, prostě shnijí nebo se promění v něco zcela jiného â hnojivo pro jiné objekty, zdroje potravy. Koloběh domů v přírodě.

Dům jako mraveniště nebo jako úl či ulita nebo chcete bydlet v barevném a voňavém květu? Kapka vody svěží list. Cokoli si přejete! Domy, ve kterých proudí život.

Jaká bude úloha architektury v době, kdy ztratí jednu ze svých základních vlastností – stálost, tedy pevnost materiálu a jednotu tváře? Stanou se architekti programátory nebo genetickými inženýry? Myslím, že ne. Přestože forma ztratí na výlučnosti a důležitosti, regulační funkce architekta, tedy člověka, který v sobě zahrnuje širokou škálu oborů týkajících se životního stylu, estetiky a technologií, naopak naroste. Bude třeba formovat veřejná prostranství, architektonické prvky získají na interaktivitě, ale stále bude nutné vytvářet orientační body nebo výtvarné hodnoty. Město nebude divokou přírodou, ale přesně střiženým parkem, přestože pro dnešní oko možná příliš komplikovaným. A architekt nebude zahradníkem, ale vladařem - tedy odborníkem určujícím genetickým inženýrům, kde který keř přistřihnout a schopným komunikace se samotnými domy – rostlinami. Nicméně architektura jako umění skutečně pokvete. Dle výzkumů se zdá, že něco stále dělají rostliny z ryze estetických důvodů.

Dům je absolutním ekvivalentem potřeb člověka. A architektura se stává ekvivalentem potřeb společnosti – společnosti absolutně biologické.

Charles Jencks: Co je to postmodernismus

Americký architekt a teoretik Charles Jencks ve svém článku Definice postmodernismu charakterizuje postmodernismus v architektuře skrze dvojí kódování. Termín „dvojí kódování“ je vlastnost charakteristická pro postmoderní architektonickou tvorbu, tvořící paradoxní (protikladnou) dvojici vzorů. Jako příklad uvádí dvojice vlastností: profesionální a lidová zároveň (!), staré vzory a zároveň nové technologie, ze kterých autoři ěerpají. Postmodernismus jako by stál souěasně na dvou pozicích.

Tento nový přístup vznikl jako přímá reakce na meziváleěnou modernu - odlidštěnou, technicistní a estetickou architekturu, která neumí (dostatečně) komunikovat s veřejností, uživateli a postrádá dostateěné vazby na město. Rebelující architekt se ale nemůže postavit mimo modernu - nemůže ji negovat. Důvody jsou dva: nelze popřít její přínos na poli technologie i estetiky. Druhý důvod souvisí s nemožností (nucenou neschopností) architekta odpoutat se. Větťina postmoderně smýšlejících architektů byla v moderně vyuěena (vychována) a povětťinou v ní i tvořila. Navíc postmoderní programově čerpá (také – současně) z minulosti, a proto se překonané moderní stává součástí (její) tradice.

Tento dvojí, trochu schizofrenní přístup, má v architektuře opodstatnění: chce-li být postmoderní architektura přístupná vťem, pak naplňuje estetickou touhu architektury po univerzálnosti formy a všepřijetí. Ostatní umění totiž nemá přímou vazbu na veřejnost - lidé si mohou vybrat, zda jej shlédnou, či ne. Architektura nutí obyvatele města samu sebe vnímat.

Přestože osobně mám blíže spíťe pouze k myťlence postmodernismu a samotné realizace mi připadají více jako manifest než odpověě na nastolené otázky v duchu myťlenky, oceňuji, že přinesl do architektury také urěité odlehěení â tedy v textu zmíněnou parodii, ironii a zahrunul paradox â urěitý druh humoru, který, pokud má své opodstatnění, může přístupnou formou zprostředkovat podněty k pochopení, zamyťlení, vstřebání stavby âkýmkolivâ. Takové odlehěení zpřístupňuje architekturu ťiroké veřejnosti â stává se univerzální gramatikou, řeěí, které jakoby rozuměl každý, ařĽ odborník, tak běžný oběan (s vědomím jejích předobrazů). Architektura je také zábava a potěťení, nejen vážná, odborná a nepřístupná disciplína. Daleko lehěeji se stává âvěcí veřejnouâ. Takový přístup jakoby dával veřejnosti svolení se o architektuře a s architekturou také bavit.

V článku se mi zamlouvá citovaný literární výklad postmodernismu Umberta Eca. Postmoderní architektura přímo neěerpá, necituje. Vyjadřuje se opisem, aby se vyhnula ztrátě nevinnosti, která by plynula z pouhého vědomého plagiátorství: âJak by řekla Barbara Cartlandová Jsme krásné jako Akropole či Panteon (jak by řekl řecký architekt), ale vyrůstáme z betonu a klamuâŚâ říkají dle Jenckse postmoderní stavby svým uživatelům. Klameme a nestydíme se za to. Chybějící soudržnost, nemožnost zaujmout jednoznaěný postoj, kamuflujeme – tak bylo myťleno. Postmoderní architektura nepopírá minulost tím méně souěasnost – popírá holou opravdovost (resp. je opravdová v mnohoznaěnosti). Má být zásadně hybridní - schopna dát každému, co si žádá.

Literatura:
JENCKS, Charles. Co je to postmodernismus. Samizdatový překlad in Art+Design, June/Jeny 1986. Přeložila E. Hoťková, 1987.

Note: morálka

Morální není chovat se správně,

ale spíše vědět, že se správně nechovám.

Smrt ducha

Možná je vám 38 let, jako je zrovna mně. A jednoho dne stojí před vámi nějaká velká příležitost a zve vás, abyste se vzmužili kvůli nějakému velkému principu, nějaké velké záležitosti, nějaké velké věci. A vy to odmítnete udělat, protože se bojíte… Odmítnete to udělat, protože chcete žít dále… Bojíte se, že ztratíte svoji práci, nebo se bojíte, že budete kritizováni nebo že ztratíte svoji popularitu, nebo se bojíte, že vás někdo bude tlouct nebo po vás střílet nebo že hodí bombu na váš dům a tak se tomu odmítnete postavit. Možná, že budete dál žit až do devadesáti, ale jste v 38 letech zrovna tak mrtví, jako byste byli v devadesáti. A to, že přestanete dýchat, je jenom opožděné znamení smrti ducha, který nastal již dříve.

Martin Luther King, Jr.