O2 House

Při mé práci a hledání inspirací pro „para ateliér“ liberecké FaTUL mne zaujal futuristický projekt pro bydlení 3. tisíciletí. Je sice pouze konceptuální představou, přesto obsahuje mnoho nových a zajímavých přístupů vztahujících se k návrhu jednoduchého obydlí. Jde o práci Shinkenchilku Residential Design Competition 2002.

âPříbytek, kde se slouží múzám / věnováno prázdnotě.â
Daniel Libeskind

Jde o netradiění náhled na architekturu 3. a 4. tisíciletí, která je za hranicemi dosavadního vědecko-technického pokroku. Objekt je tvořen slupkou se stlaěeným oxidem kyslíku (využití nanotechnologie). Samotný objekt nemá stálý tvar, jeho slupka se tvaruje podle aktuálních podmínek. Každý ělověk – obyvatel má svou buňku. Lidé mohou navťtěvovat okolní buňky jejich vzájemným propojováním. Vstup do vnitřního prostoru je umožněn změnou schématu molekul kyslíku a jeho přeměněním do původního stavu.

Buňka je pohyblivá. Pohyb buňky je zajiťtěn působením chemicko â fyzikálních reakcí, při kterých dochází v přední vrstvě slupky (ze stlaěených molekul) k navazování dalťích molekul O2, v zadní vrstvě slupky se molekuly postupně uvolňují a vracejí do původního schématu â tím dochází k posunu celého objektu â O2 house. Rychlost pohybu se přizpůsobuje požadavkům majitele.

âDesign a architektura je generována organizovaným chaosemâŚâ

Přestože je projekt pro dneťní dobu nerealizovatelnou sci-fi architekturou, zaujal mne netradiěním přístupem autorů konceptu k pojetí obytného prostoru a architektury. Tvar vychází z přírodní a vlastně i přírodou generované formy, kterou, jak autoři předpokládají, bude možné ěásteěně korigovat. Samotný materiál â kyslík ve své ěisté podobě je ělověku tím biologicky nejbližťím materiálem Obydlí se tak bez jakýchkoli kompromisů stává nedílnou souěástí přírody a to ve své samotné podstatě. Neústupně se také tvůrci konceptu vypořádali s ekologický problémem â jednoduché a ěisté recyklace.

Avťak materiálové pojednání, pro dneťní dobu dost těžko představitelné, není největťí síla projektu. Ta spoěívá v přístupu objektu k jeho obyvateli. Obyvatel má urěenu jednu âbuňkuâ, která mu slouží jako jednoduchý pokojík. Má vťak možnost připojit se k buňkám ostatních lidí. Tak může vzniknout libovolně velký byt ěi âO2 cityâ â město tvořené kyslíkovými âbublinamiâ (ěást města urěená k žití v těchto objektech). Toto město se navíc stává neustále se pohybující a měnící strukturou. Tak, jak obyvatel volí mezi soukromím a spoleěenstvím druhých lidí, získává ětvrřĽ (město) charakter místa propojeného ěi izolovaného. Kyslíková bublina vťak není vázaná ke konkrétnímu místu. Velmi se mi zamlouvá myťlenka volného pohybu obydlí krajinou. Dle autorů by byl možný pohyb i po vodní hladině, což dává bydlení zcela nový rozměr. Buňka se stává zároveň cestovním prostředkem mezi vzduchem â vodou, městy, zeměmi, kontinenty.

Projekt je pro mě klasickým příkladem âtechnologickéâ architektury. Směru, který prosazuje ěesko/Britský architekt Jan Kaplický. Ukazuje jednu z cest, kterou se architektura může vyvíjet. Svým pojetím se taková stavba podobá automobilu â investice, věnované na výzkumu a vývoj budou vynahrazeny sériovostí výroby obydlí. S touto myťlenkou mě poutá dalťí futuristická výhoda â nízká cena, což je jedno z hlavních hledisek, které by mělo zadání obydlí pro každého, dle mého názoru, splňovat.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda objekt, přestože posuneme jeho realizaci o 100 ěi 200 let do budoucnosti, bude možné užívat v tak ěisté formě, jakou autoři předvedli. Autoři neřeťí sociální zázemí objektu, ěi jakékoli ělenění vnitřního prostoru â myslím tím oddělení prostor na relaxaci nebo práci. Předpokládá zcela odliťný životní styl budoucích generací. Myslím, že i v pak bude projekt O2 domu urěen pro uzavřenou skupinu „(kyslíkových) O2 lidí“ – fandů, kteří vytvoří jednotnou kolonii těchto obydlí.

Jedna myšlenka na “O2 House”