Chodím po tmavém městě. Duše plná odpadků. černé postavy bez tváře, tvaru; kamenní duchové těžce se valící do mého nitra. Zmatek. Bloudím pod černočernou oblohou, ztracený ve městě padlých andělů… a hle. Osoba. Zařící srdce mě oslepuje, jako v to nejrannější ráno, když znenáhla rozsvítí se lampa. Třesu se. Náhle jakoby opadne těžký krunýř. Cítím úlevu.
„Jdi k těm svítícím oknům. Tam žijí dobré rodiny, tam najdeš společenství a lásku.“
Zlváťtní. Dřív zde žádná svítící okna nebyla.