Stali jsme se spotřebiteli informací, konzumenty „vzdělání“. Přitom bychom měli být spíťe „hledaěi“. Klást otázky a ne „vlastnit“ nějaké (jakékoli) odpovědi. Věříme, že ěím více nabereme, tím jsme bohatťí a stáváme se sklady zkonzumovaných a zapomenutých informací – děl druhých lidí. Děl, které jsou, paradoxně, povětťinou vytvářeny stejně bezmyťlenkovitě, jak bezmyťlenkovitě jsme je stáhli. Zkrátka nenecháme naťim duťím ěas se těmi odpadky prohrabat a najít ty dobré a v nich skryté poklady.
Volné stahování a kopírování děl degradují nápad a myťlenku na (ekonomické) zdroje. Mohu po nich ťmátnout, kdy se mi zachce. Spojení autor – dílo je naruťeno. I v kyberkulturním umění, kde spojení s autorem je naruťeno záměrně nebo v díle kolektivním – v každém díle je nápad, myťlenka, práce, kterou, pokud si dívák (duchovně) neprožije, nemůže dílo (správně) pochopit, ani si ho dostateěně vážit. A o úctu k autoru (k druhému ělověku) zde přeci jde mnohem víc než o autorská práva.
Takoví lidé jsou obětmi individualistické spoleěnosti – konzumu a svých emocí ěi chutí (chtíěů). Chápejte, nejedná se o množství dat, které ělověk vlastní, ale o to, jakou jim přikládá váhu!