Jdu liduprázdným nočním městem. Čerstvý sníh prosvětluje i ty nejtemnější kouty. Svit Měsíce v úplňku umocňuje jistotu, že dnes mě nic nemůže překvapit. Na konci ulice spatřuji postavu.
Se zaujetím, v nejvyšším soustředění, hází sněhové koule někam do prázdna.
Nechci ho rušit – mám z něj trochu strach. Zvědavost však vítězí nad obavami. „Copak tu děláte?“ Ptám se nesmělým hlasem.
„Hážu sníh na Měsíc…“ odpoví zaneprázdněně a aniž by se ohlédl hází dál hroudy do večerní tmy.
Prostě házel sníh na Měsíc.
A kolik tĂ˝ osobÄ bylo?