Ulice, která jde s vámi

Pohyblivou architekturou jsem byl kdysi nadchnutý. Vidě›l jsem a kreslil si pohyblivé domy; otáčecí, rozkládací, domy s promě›ndlivou fasádou, a vůbec – různé mě›nící se kdovíco v kdo ví co. Když už nevíte jak dál nebo když jste ztř™eště›nci, necháte barák porůst nebo zkrátka zař™ídíte, aby „se to hýbalo“. Pově›tšinou jen efekt. Žádná architektura.

Proč ne. Promě›ndlivý dům je skvě›lá myšlenka. Pomineme-li tedy promě›ndlivost jako reklamní artikl, kam však právě› takováto architektrura sklouzává – pohyblivé jsou př™eci i myšlenky, čas také plyne. Nic není stálé. I stárnutí je proces.

Kouzelný okamžik pohyblivé architektury jsem zažil nedávno v noci př™i cestě› domů. T웾ko se taková chvíle popisuje. Nicméně› našel jsem dnes ve svém „Notesu“ text, který jsem si tehdá zapsal:

Liduprázdná ulice, po stranách mohutné husté stromoř™adí, vytvář™ející pouličními lampami osvě›tlenou strukturní zeď, do které se opírá teplý, ale dosti silný vítr. Vzduch sv웾e voní a jeho proud jakoby očišťoval.

Vítr vlní lampami nasvícenými vě›tvemi mohutných stromů. Jemné monotónní šumě›ní. Spolu se stromy se vlní celá ulice. Jásání davu? Hrozba? Pouhé ovívání? Možná pozdrav. Nebo že by stromy chtě›ly odkráčet z ulice do hor?

V takových výjevech se rozjasní duše, vejde do prostoru myšlenek, tě›lo př™irozeně› tancuje, srdce buší vzrušením. Zhluboka dýcháte a okamžik je vě›čný. Když se kolem vás pohybuje svě›t, můžete se zastavit – a dívat.

Tak takhle se dě›lá pohyblivá architektura.

Exit mobile version
%%footer%%