Být křesťanem určitě neznamená být dokonalým. A i kdyby, dokonalosti rozhodně sám nedojde. Člověk to tak nějak ví, ale určité pravdy je dobré si připomínat stále znovu a znovu. Tenhle text bych si jednou vážně přál sám napsat:
Byl jsem neurotický, už celá léta. Míval jsem úzkosti a býval jsem sklčeený a taky sobecký. Každý mi říkával, abych se změnil.
Měl jsem na ně vztek, a zároveň jsem s nimi souhlasil a chtěl jsem se změnit, ale nešlo to, ať jsem se snažil sebevíc.
Nejvíce mě mrzelo to, že i můj nejlepší přítel na mě naléhal, abych se změnil. Cítil jsem se bezmocný, jako bych byl v nějaké pasti.
Pak mi jednoho dne řekl: „Neměň se. Mám tě rád právě takového, jaký jsi.“
Ta slova byla pro mé uši rajskou hudbou: „Neměň se. Neměň se. Neměň se. Mám tě rád takového, jaký jsi.“
Uvolnil jsem se. Oživl jsem. A najednou jsem se změnil.
Teď vím, že jsem se nemohl doopravdy změnit, dokud jsem nenašel někoho, kdo mě má rád, ať už jsem se změnil, či ne.
Bůh se chová stejně jako přítel DeMella: takto miluje, takto bychom měli milovat i my. Nikdy nikoho nedokážeme milovat jako on a nikdo nebude jako on milovat nás. Neustále máme k druhým nějaké výhrady. Chtěli bychom po nich, aby se změnili. Přitom by stačilo milovat je takové, jací jsou.