Tento nový přístup vznikl jako přímá reakce na meziváleěnou modernu - odlidštěnou, technicistní a estetickou architekturu, která neumí (dostatečně) komunikovat s veřejností, uživateli a postrádá dostateěné vazby na město. Rebelující architekt se ale nemůže postavit mimo modernu - nemůže ji negovat. Důvody jsou dva: nelze popřít její přínos na poli technologie i estetiky. Druhý důvod souvisí s nemožností (nucenou neschopností) architekta odpoutat se. Větťina postmoderně smýšlejících architektů byla v moderně vyuěena (vychována) a povětťinou v ní i tvořila. Navíc postmoderní programově čerpá (také – současně) z minulosti, a proto se překonané moderní stává součástí (její) tradice.
Tento dvojí, trochu schizofrenní přístup, má v architektuře opodstatnění: chce-li být postmoderní architektura přístupná vťem, pak naplňuje estetickou touhu architektury po univerzálnosti formy a všepřijetí. Ostatní umění totiž nemá přímou vazbu na veřejnost - lidé si mohou vybrat, zda jej shlédnou, či ne. Architektura nutí obyvatele města samu sebe vnímat.
Přestože osobně mám blíže spíťe pouze k myťlence postmodernismu a samotné realizace mi připadají více jako manifest než odpověě na nastolené otázky v duchu myťlenky, oceňuji, že přinesl do architektury také urěité odlehěení â tedy v textu zmíněnou parodii, ironii a zahrunul paradox â urěitý druh humoru, který, pokud má své opodstatnění, může přístupnou formou zprostředkovat podněty k pochopení, zamyťlení, vstřebání stavby âkýmkolivâ. Takové odlehěení zpřístupňuje architekturu ťiroké veřejnosti â stává se univerzální gramatikou, řeěí, které jakoby rozuměl každý, ařĽ odborník, tak běžný oběan (s vědomím jejích předobrazů). Architektura je také zábava a potěťení, nejen vážná, odborná a nepřístupná disciplína. Daleko lehěeji se stává âvěcí veřejnouâ. Takový přístup jakoby dával veřejnosti svolení se o architektuře a s architekturou také bavit.
V článku se mi zamlouvá citovaný literární výklad postmodernismu Umberta Eca. Postmoderní architektura přímo neěerpá, necituje. Vyjadřuje se opisem, aby se vyhnula ztrátě nevinnosti, která by plynula z pouhého vědomého plagiátorství: âJak by řekla Barbara Cartlandová Jsme krásné jako Akropole či Panteon (jak by řekl řecký architekt), ale vyrůstáme z betonu a klamuâŚâ říkají dle Jenckse postmoderní stavby svým uživatelům. Klameme a nestydíme se za to. Chybějící soudržnost, nemožnost zaujmout jednoznaěný postoj, kamuflujeme – tak bylo myťleno. Postmoderní architektura nepopírá minulost tím méně souěasnost – popírá holou opravdovost (resp. je opravdová v mnohoznaěnosti). Má být zásadně hybridní - schopna dát každému, co si žádá.
Literatura:
JENCKS, Charles. Co je to postmodernismus. Samizdatový překlad in Art+Design, June/Jeny 1986. Přeložila E. Hoťková, 1987.