„Tak jak to chcete?“ obligátní otázka na kterou nikdy neznám správnou odpověď. V mém případě snad taková ani neexistuje.
„Zkrátit a prostříhat.“ vypotil jsem požadavek.
„Chcete to vzádu mašinkou, nebo strojkem?“ zněl další chyták kostelecké kadeřnice po chvíli stříhání. Skutečně nemám tuchy, jaký je rozdíl mezi výsledky práce „nůžkami“ či „strojkem“, popravdě mě to ani nezajímá. Chci mít méně vlasů a přitom vypadat jako člověk. Nic víc.
„Nad ušima vystříhat?“
„Jak uznáte za vhodné…“ zněla nejdiplomatičtější odpověď co znám. Kadeřince trochu protáhla obličej, nicméně práce probíhala plynule dál.
„A chcete to vzadu na Havla?“ …uh? Jak mám proboha vědět, co je „na Havla“? Jo tak kdyby přistřihovala mozkový závity, dal bych si říct. Z představy podivného účesu bývalého prezidenta jsem vyhrkl rezolutní odmítnutí.
Profesionální problém. Jako zákazník v kadeřnictví mám určitou představu, kterou reprodukuji svými amatérksými slovy. Přestože znalost účesů a fíglů, kvality barev, laků a tužidel je u ženského pohlaví základím sociálním a integračním prvkem, není mou povinností „chlapa“ znát odborný žargon kadeřníka.
Kozel zahradníkem, praví se v českém přísloví. Kadeřník architektem či architekt kadeřníkem?, předesílám závěr svého zamyšlení o naslouchání klientovi. Klienti totiž nevědí. Nemají ani zlomkovou představu a se znalostmi jsou na tom stejně, jako já se znalostí kondicionérů. „Tyhle předválečný domy – krabice se mi nelíbí“.
Stavíme domy, které vidíme u druhých. Kopírujeme v představě, že tak se vyrovnáme celebritám, že takto naše životy získají na kvalitě.
Role architekta v dnešním světě již není plnit požadavky klienta. Úkolem architekta je klienta kultivovat, tvořit ucelenou představu, interpretovat na základě naslouchání a sledování. Architekt přeci nemůže od klienta očekávat závratné výkony v oboru, který neovládá…