Metafyzická hádanka

Musí snad kvě›tina dumat proč je kvě›tinou? Nebo pes, co je jeho úkolem, jako psa? Všichni živoěčichové tedy žijí v plnosti krom člově›ka – ten, jak se zdá, postrádá smysl své existence a neustále jej hledá. A protože mysl není schopna plnosti Boží, tedy žití kontemplace v Bohu, který je naplně›ním života člově›ka, nemůže být člově›k úplným.
Je-li člově›k nejvyšší bytostí na této zemi, pak je jediný, který se musí ptát po svém naplně›ní. Je k tomu odsouzen. Jakýkoli nižší tvor či vě›c př™eci má naplně›ní právě› ve službě› člově›ku.

Šestá scestná úvaha Jiř™ího Dě›deěka

Zatímco dř™ív jsme možná vě›dě›li, co teď, teď už jenom nevíme, co dř™ív. A jen víme, co potom, jenže když pak potom př™ijde, nevíme již, co jsme vě›dě›li př™edtím, nežli se potom stalo teď.

Rozhodně› však ani s tím, co jsme vě›dě›li dř™ív, jsme nevě›dě›li, co dř™ív, tak jako s tím, co víme teď, stejně› nevíme, co teď. A tak zbývá jen doufat, že až to vše jednou př™ičteme k tomu, co budeme vě›dě›t potom, dozvíme se konečně›, co teď, aniž bychom tápali, co dř™ív.

Ale co potom?

Př™evzato z knížky: Jiř™í Dedeček – Ob웾ník

Kaťpárek a Spejbl v ř™íťi pimprlat

Možná jste si vťimli, pravdě›podobně› vťak ne – Mezi wraty se objevila celá knížka v elektronické podobě›.

Původní knihu př™inesl kolem roku 2000 (tedy možná to bylo 2001) na Silvestra kosteleckého spolěa Lukáť Holub. Na ťílený hlody v př™íbě›hu Spejbla, Kaťpárka a havního hrdiny Vládi v podání Franka Wainga se jen tak nezapomíná. Protože již knížka není k sehnání (a to ani v knihovně›), rozhodl jsem se nascanované texty rozeznat na OCR a po mírných úpravách nechat je k pot웻ení ťiroké veř™ejnosti. Zdůrazňuji, že jsem tak uěinil výluěně› z tohoto důvodu.

Pokud po knize chcete pátrat, vydalo ji Západoěeské nakladatelství v roce 1969 – to jsem jeťtě› nebyl na svě›tě› a svě›tlo svě›ta nespatř™il ani známý Spejblův „kolega“ Hurvínek (dnes populárně›jťí a známě›jťí než Spejbl).

Takže: vzhůru do ětení!

Pátá scestná úvaha Jiř™ího Dě›deěka

…Nu což, výjimka potvrzuje pravidlo.

Pomiňme fakt, že ně›která pravidla jsou potvrzována tolika výjimkami, že se naskýtá otázka, jsou-li to vůbec jeťtě› pravidla, a tažme se radě›ji, ěím že je potvrzeno samo pravidlo o tom, že výjimka potvrzuje pravidlo. A tu docházíme k závě›ru, že právě› tou výjimkou, kdy urěité pravidlo ke svému zdůvodně›ní žádnou výjimku nepotř™ebuje.

A proto zmíně›né pravidlo nemá v praxi žádný význam.

Dě›deěek, Jiř™í. Ob웾ník. Praha: Stř™edoěeské nakladatelství a knihkupectví, 1990. str. 57.

Komunikace „naslepo“

Nedá mi, abych sem nevložil ěást z vydař™eného blogerského př™íspě›vku Binárního Ládina. Doporuěuji k př™eětení, stojí za to:

Sám mám nevalné zkuťenosti s tímto druhem komunikace naslepo, kdy ělově›k vůbec netuťí, kdo mu naslouchá, pokud mu vůbec ně›co naslouchá. Jednou jsem takhle nazdař™bůh komunikoval s neznámou inteligencí v Carrefouru, když jsem do krabice s nápisem „Na vaťe př™ání, námě›ty a př™ipomínky“ vhodil lísteěek s textem, „Př™eju si svě›tový mír“ a ono to k niěemu nevedlo.