Měsíc: Březen 2006
Sníh na Měsíci?
Se zaujetím, v nejvyšším soustředění, hází sněhové koule někam do prázdna.
Nechci ho rušit – mám z něj trochu strach. Zvědavost však vítězí nad obavami. „Copak tu děláte?“ Ptám se nesmělým hlasem.
„Hážu sníh na Měsíc…“ odpoví zaneprázdněně a aniž by se ohlédl hází dál hroudy do večerní tmy.
Prostě házel sníh na Měsíc.
Note: semafor
Note: chyba
Je zkratem nebo jen další možnou variantou?
Zážitková víra
Možná si to ani neuvědomujeme. Touha po emocích je mnohdy silnější než duchovní hloubka, chcete-li opravdovost našeho konání. Obdobný princip, jakým na nás působí vykonstruovaný televizní svět. Právě touha po zážitku nás nutí zkoušet nové věci, dívat se na nové filmy a shánět ty nejnovějťí hudební hity. Zážitek hýbe životem nejen konzumního světa, ale i světem křesťanů. Vždyť každý chce někdy prožít setkání s Bohem!
A tak člověk začne navštěvovat společenství proto, že se tam on cítí dobře. A když ne, můžu přeci kdykoli odejít. Máte taky divný pocit, když v neděli nemůžete do kostela? Cítíte také euforii na setkáních mládeže? A není to jen pozlátko? Toužíte po skvělých nových zážitcích? Děláte taky věci „pro dobrý pocit“?
Nestavím se proti emocím. Opravdový zážitek dokáže změnit život navždy. Rituál je zážitkem. Přemýšlím jen, zda právě emoce, chcete-li stálá touha po zážitku, nejsou někdy zrovna tím, co drží naši vnitřní prohnilou konstrukci světa pohromadě. Dobrý pocit jako by byla skořápka, co nahrazuje hloubku, opravdovost našich činů. A nemusí se jednat výhradně o pozitivní zážitky. Stejně funguje i oběť, pocit ukřivděnosti, sebelítost nebo pocit vlastní nepostradatelnosti.
Ze své vlastní zkušenosti mohu nakonec říci, že mě nejvíc duchovně obohatily právě ty prožitky, které jsem v době jejich trvání nehodnotil zrovna kladně. Naopak. šlo o chvíle, které bych nejradši zapomněl, ukryl nejhlouběji v mé mysli. Paradoxně, ty největší zážitky se časem obrátily proti mně. Mluvím o všech těch nádherných poutích, skvělých setkáních mládeže, vydařených akcích typu výlet nebo puťák, i o duchovních cestách nebo exerciciích. Pocit plnosti následoval pocit prázdnoty.
Jezdíme po světě s touhou po duchovním růstu a zatím jen naplňujeme emoční prázdnotu. Jako bychom naplňovali spíš cedník, než pevnou nádobu. Místo bourání starého, shnilého a nefunkčního obalujeme, nastavujeme, opravujeme, natíráme.
Důležité je pochopit, že jízdu „na hlubinu“, do nitra, k podstatě věcí, bude vždycky provázet zhroucení našeho dosavadního světa. Je třeba naplnit „nádobu hliněnou“. Voda ji sice za chvíli rozmočí, ale pak můžeme vyrobit novou, větší.
Duchovní bratři – citáty
„Přišel syn člověka, jí a pije“ čím to je, že křesřťanství došlo někam úplně jinam než Ježíš? (str. 10)
Nejprve tě Bůh naplní, abys byl potom schopen unést následné a nutné vyprázdnění. Bůh ti dá poznat, že jsi milovaný syn nebo dcera, a potom ti dá svobodu si to dobrovolně zvolit a věřit tomu vědomě, což se vždycky děje prostřednictvím nějaké formy hrůzy, temnoty nebo zapadajícího slunce (str. 13)
Zdá se, že Bůh potřebuje jenom několik málo ochotných partnerů, kteří mu pomohou spasit svět. (str.15)
Většina jeho tvrdohlavého lidu nebyla schopna přijmout Mojžíšovu vnitřní zkušenost a neustále s ním bojovala (Ex 14,11 – 12). On však je přesto nikdy nepřestal vést. (str. 19)
Vždyť právě prací pro vnější svobodu a spravedlnost ve světě máme objevovat stále hlubťí vnitřní svobodu… (str. 24)
Jeho obdarování (David) se, jak tomu obvykle bývá, stává jeho hříchem, a jeho hřích se stává jeho obdarováním. (str. 31)
K tomu, abyste mohli pochopit tajemství života, je třeba, abyste mnohokrát milovali, neuspěli, hřešili a upadli v zapomnění. (str. 33)
Zdá se, že Bůh jako by říkal, že on (Izaijáš) je tu od toho, aby „dělal problémy“ nebo aby lidi přímo zničil. (str. 40) … Jde o to, že podobenství jsou skvělou formou jemného „bourání“ našich pohodlných předsudků, světonázorů a egocentrismu. (str. 41)
Zdá se, že většina z nás si myslí, že jsem tu od toho, abychom odpovídali na otázky lidí a zbavovali je jejich nejistot. S Izaiášem tomu tak není. Klade Izraeli nové a hlubší otázky týkající se jeho svědomí a celistvosti. (s 43)
Vždycky jsem měl pocit, že by Jana (Křtitele) nikdy nevpustili do kterékoliv úctyhodné křesťanské svatyně (včetně těch, které nesou jeho jméno a ve kterých stojí jeho pozlacené sochy) (str. 48)
Petr, neúspěšný rybář, který „loví celou noc a nic nechytí“, je především soudem nad dějinami a naší posedlostí mocí a úřady. Je kritikou toho, kam dnes lidstvo došlo, a současně nás láká k tomu, abychom došli dále. (str. 59)
Služebné vůdcovství, autorita pocházející z toho, že jsem úplně poslední, je autorita, která nakonec přesvěděuje a obrací lidi. (str. 60)
Tento způsob je pro mnohé překvapivý, někdy přímo šokující a může být i rozčarováním. Je zřejmé, že k Bohu nepřicházíme tím, že všechno děláme dobře, ale ironií osudu tím, že to děláme špatně. (str. 61)
Téma nedokonalosti přitom zůstalo v židovství a křesťanství okrajovým textem. Nemáme zranitelnost příliš rádi, i když jsme jediným náboženstvím, které doslovně uctívá znázornění zraněného muže. (str. 73)
Svatým lidem, kteří za mnou denně chodí, radím, aby se modlili „za jedno opravdové ponížení každý den“ a aby potom pozorně sledovali svoji reakci na toto ponížení. (str. 94)
My všichni máme „mnoho bohů“, mezi ně patří především naše vlastní ego a naše zaujetí pro vlastní názory a pocity. (str. 99)
Rohr, Richard. Duchovní bratři: Muži bible mluví k mužům dneška. Brno: nakladatelství Cesta, 2005.
Note: o hloupém kopyrajtu
dám na sebe kopyrajt!
(Takový věci mě napadaj ve 3:20 ráno ;-) Prozatím dám na sebe leda tak pozor…)