Na zcestné úvahy Jiřího Dědeěka nedám dopustit. Fascinují mě stejně jako jeho poezie. Vyjadřují s takovou samozřejmostí a profesionalitou to, co bych se někdy neodvážil napsat, ba publikovat, i kdyby mě takové věci napadaly. Takže s tímto prohláťením publikuji poslední úvahu, při které jsem se hlasitě „pousmál“ na celý autobus (a vťichni na mě koukali). Od té doby chodím pěťky ;-)
Z hlediska prolnutí života literaturou a naopak rozeznáváme pouze tři druhy lidí: první život žijí, druzí o těch prvních píťí a třetí to od těch druhých o těch prvních ětou.
ělověk by se tedy měl snažit, aby jeho vztah k životu byl bezprostřední a on se mohl zařadit nejspíťe do skupiny první, tu a tam snad i do druhé, do třetí vťak nikdy. Měl by tudíž předevťím přestat ěíst, jelikož taková věc v životě jenom zdržuje a jeden se z knih stejně nic podnětného nedoví, jak říká námořník Teichmann v románu Žraloci a mé ryby od Wolfganga Otta.
Jiří Dědeěek, Oběžník