KřesřĽanské umění bylo vždy tahounem Evropské kultury. Právě v umění můžeme zahlédnout náť obdiv ke stvoření. KřesřĽanská díla se prolínají celou dva tisíce let dlouhou tradicí a to již od dob prvních křesřĽanů (mj. jesltipak víte, že první křesřĽané vůbec nezobrazovali kříž?). VždyřĽ i moderní hudba se vyvinula z gregoriánského chorálu a ve středověkých náboženských hrách má původ dneťní drama. I největťí malířská díla vznikla jako zakázky katolické církve. „Katolická moudrost oceňuje dobro nejen v Božím stvoření, ale také v lidské tvořivosti“ píťe v jedné knize Richard Rohr. Citát jsem si opsal, protože více než výstižně vyjadřuje, na co dnes jaksi zapomínáme.
KřesřĽanské umění (výtvarné, architektura, hudba, drama) podněcovalo ve středověku představivost. Ta lidem umožňovala zahlédnout i „realitu, která je neviditelná“. Neviditelnou realitu zprostředkovává i dneťní umělecká tvorba. Právě přidaná hodnota přeci dělá z díla Umění, které nás osloví (aniž víme ěím).
Dnes křesřĽané nemluví ke světu prostřednictvím svého umění. Situace je opaěná. Jakoby by křesřĽané ztratili dech a jejich vnímání se zastavilo u Sixitinské Madony. Nadáváme na souěasné umění jako na „komerění“ a pohrdáme jím. A přitom dostateěně (kvalitně) nereflektujeme tento stav. Souěasné umění ani neznáme. Ba co víc – nesnažíme se ani na tyto vyjádření dívat. My to neumíme. KřesřĽanské umění (pokud jeťtě něco, co se nechá nazvat křesřĽankým Uměním existuje) jenom tupě opakuje tvorbu minulosti.
Nové je zatracováno. Vkus křesřĽanů, tolik vytříbený ve středověku, je v kategorii průměru masy. Církev (rozuměj my) není tím mecenáťem umění, kterým vždycky bývala. Dneťní tvorba je neinspirující, nepřekvapivá, libující si v umělé symbolice a jeťtě umělejťí euforii. Církevní architektura je „levná“, bez nápadu a bez bezpřínosná. Nikdo neexperimentuje s novými vjemy a přísptupy (digitální umění). Místo toho stále dokola studujeme to „staré“…
Co víc – my se umění ani nezajímáme. Stali jsme se spotřebiteli, místo abychom hledali. Myslíme si, že ěím více nabereme, tím jsme bohatťí. Stáváme se sklady zkonzumovaných a zapomenutých informací. Nenecháme zkrátka naťim duťím ěas se těmi odpadky prohrabat a najít v nich skryté poklady. Proto jsme ztratili citlivost k umění. Vycházíme z předpokladu, že „více je lépe“ a místo toho, abychom byli k umění vnímaví, stáváme se jeho konzumenty.
„Každé mistrovské dílo umělec naplní svou vlastní duťí, se kterou se ta naťe vlastní může spojit jen tehdy, když s ní stráví ěas v kontemplaci a naváže s ní vztah. Co ale děláme my? Probíháme galerie a muzea, abychom stihli vidět vťe, co můžeme, aniž bychom si nechali ěas uvidět něco do hloubky. Hromadíme si doma konzumní umění v plané naději, že tím, že toho budeme více vlastnit, nějak na tom budeme lépe. Jenže my se na vťechno, co máme, pak ani nepodíváme.“
Místo křesřĽanského umění vznikla obrovská díra. Nedokážeme promlouvat uměním. Neumíme zprostředkovat radost z nadějné zvěsti, její hloubku, důvěrnost i krásu. Libujeme si v „hezkém“ a věříme, že ne my, ale „ti ostatní“ jsou vedle. Jak jsme naivní!
Citace v uvozovkách vybrány z knihy Richarda Rohra „Proě být katolíkem“