Richar Rohr, ve své knížce Proě být katolíkem? (pozn. lepťí název by zněl: Proě zůstat katolíkem) píťe: „V osamění je těžké slyťet Pána, jak nás volá ke svatosti.“ Pravý křesřĽanský život je spoleěenský.
Nejedná se ani tak o spoleěenský život ve významu „úěastnit se mnoha spoleěenských akcí“, jako zájem o spoleěnost a přijímání odpovědnosti za to, co se kolem nás děje. V antickém Řecku byla osoba, která neměla ponětí o „spoleěném dobru“ a která žila jen pro sebe a nestarala se o dobro ostatních vnímána jako „mravní idiot“ (idios). Paradoxně v naťí (i křesřĽanské) spoleěnosti je jedinec hromadící bohatství, slávu nebo výhody bez ohledu na to, co se stane s ostatními, pokládaný za finaněního, mediálního ěi jiného génia.
Zdá se, že katolíci dnes již nesdílejí svoje otázky a názory, tím spíž svoje obtíže a vítězství s ostatními tak, jak tomu bylo za fungování prvních křesřĽanských spoleěenství. Katolíci se spolu ani nemodlí, neětou a nestudují Písmo, spoleěně neodpoěívají a vzájemně se nepoznávají. Katolíci dnes již prakticky nežijí spoleěenství v pravém slova smyslu, přestože si mnozí evidentně myslí, že ano.
Na slova o spoleěenství nasloucháme individualistickýma uťima. Dokonce i naťe snaha ke spoleěenství je motivována představou o tom, „co je v něm pro mě“. Zajímáme se spíťe o prospěch spoleěenství pro nás samotné, než o přínos, jakým bychom mohli být pro ostatní. Ti, jejichž oěekávání se nenaplní, odejdou a hledají jiná místa, která by je uspokojila. Jenže spoleěenství není zábavná instituce a nepostará se ani o naťi slávu nebo úspěťný start životní kariéry (v podstatě by tomu tak mohlo být, pokud bychom spoleěenství takto nevnímali).
Jenže spása není pro individuum. Richar Rohr v již zmíněné publikaci nazývá takový katolicismus Nekatolickým katolicismem. Nekatoliětí katolíci nemají smysl pro spoleěenství. Jsou převážně individualisty, tak jako větťina lidí moderní doby. Myslí nejprve na sebe a teprve pak na druhé. Nejednají na prvním místě ze starosti o obecné dobro. A když už vyhledávají spoleěenství, nejěastěji se ptají, co tím získají sami pro sebe, co jim spoleěenství dá. Chtějí mít výhody spoleěenství bez toho, aby oni sami byli pro něj prospěťní. Vedou izolované životy a nezajímají se o osamělost ostatních.
Jistě. Je těžké poznat, na které straně řeky se právě nacházíme. Možná větťina z nás bojuje s proudem někde uprostřed. V euforii zážitku spoleěenství ěasto jednoduťe zapomínáme, jak destruktivně můžou naťe „hluboké duchovní zážitky“ působit na svět kolem nás, hlavně na přátele, rodiěe a kamarády. Zaměňujeme svět spoleěenství a přátelství. Pro nové duchovní zážitky a zkuťenosti zanedbáváme vlastní přátele, lidé, kteří nám byli oporou a zdrojem přestáváme potkávat. Zanecháváme je ve stavu opuťtěnosti.
Tou příěinou může být právě spoleěenství. Když větťinu tvoří křesřĽané, větťinový pohled se zdá být pohledem křesřĽanským. Protože je sebeospravedlňující, nikdo se neptá, zda to je opravdu pohled Kristův. A „Božím dílem“ se v důsledku nechá obhájit ledacos.
Nemůžeme přece žít podle standartu spoleěnosti a říkat tomu žít křesřĽansky.