Osmá scestná úvaha Jiř™ího Dě›deěka

Na zcestné úvahy Jiř™ího Dě›deěka nedám dopustit. Fascinují mě› stejně› jako jeho poezie. Vyjadř™ují s takovou samozř™ejmostí a profesionalitou to, co bych se ně›kdy neodvážil napsat, ba publikovat, i kdyby mě› takové vě›ci napadaly. Takže s tímto prohláťením publikuji poslední úvahu, př™i které jsem se hlasitě› „pousmál“ na celý autobus (a vťichni na mě› koukali). Od té doby chodím p웻ky ;-)

Z hlediska prolnutí života literaturou a naopak rozeznáváme pouze tř™i druhy lidí: první život žijí, druzí o tě›ch prvních píťí a tř™etí to od tě›ch druhých o tě›ch prvních ětou.

ěŒlově›k by se tedy mě›l snažit, aby jeho vztah k životu byl bezprostř™ední a on se mohl zař™adit nejspíťe do skupiny první, tu a tam snad i do druhé, do tř™etí vťak nikdy. Mě›l by tudíž př™edevťím př™estat ěíst, jelikož taková vě›c v životě› jenom zdržuje a jeden se z knih stejně› nic podně›tného nedoví, jak ř™íká námoř™ník Teichmann v románu Žraloci a mé ryby od Wolfganga Otta.

Jiř™í Dě›deěek, Ob웾ník