Když se někdo pokusí žít království Boží v tomto světě, zakusí kříž nedorozumění, potíží, strádání, pronásledování. Vzít na sebe kříž znamená obrátit se čelem k temnotě a aroganci…
Kříž je naší poslušností ceně pravdy a lásky ? bez záruky, že to ?začne fungovat?.
Učení kříže nám říká, že žádný život sice nemůže trvat navždy, ale že existuje cena prolomení lži. Je jí osobně angažovaná, živá láska.
Richard Rohr, velkopáteční zamyšlení
Františkánský filosof Duns Scotus to nazval ?totost? (v latině haecceitas) věcí. Řekl, že Bůh stvořil pouze individua, nikoli rody (genus) a druhy (species) ? druh. Bůh stvořil tebe jako tebe, v tvé jedinečné ?totosti?.
V duchovním životě jde o to, aby ses stával tím, kým vpravdě jsi. Nejde o to, stát se Kateřinou Sienskou nebo jiným svatým, ale tím, kým jsi. Zní to dost snadno, ale být tím, kým opravdu jsi, vyžaduje práci, odvahu a víru.
Se zbožnými lidmi se v jistém smyslu pracuje velice obtížně ? jsou tak závislí na různých soudech, že nejsou schopni nechat realitu být. Snad proto Ježíš říkal, abychom nesoudili. Pokud jde o to, abychom nechali stvoření, přírodu, zemi ? vše, co je ? k sobě promlouvat, musíme se mnohé učit ze spirituality stvoření a z františkánské spirituality. My, lidé náboženští, přicházíme se svými předem hotovými závěry, biblickými citáty a dogmaty, a to tak, abychom nemuseli přijímat realitu, přijímat okamžik tak, jak je. Z nějakého důvodu je snazší zastávat názory, než prostě být bdělý a probuzený.
RR
Být hodný totiž neznamená být dobrý, ani vlídný nebo věrný. Být hodný pro muže znamená být pasivní, nechat se ovládat, manipulovat místo nechat se vést. Lenost a strach bránící se konfrontaci s trápením a nevědomostí, obava z bludiště pochybností a zmatků, z bolesti, prohry.
Být hodný může být ten, komu stačí „chovat se jako“, chovat se tak, aby vypadal, byl oblíbený˝, plnil normu druhých. Hodný musí být ten, komu jde o úspěch za každou cenu.
Být hodný je nuda bez dobrodružství. Nevede k poznání.
Proč lidé chtějí, abychom byli hodní? Aby se nás nemuseli bát. Abychom se chovali a cítili tak, jak je zvykem. Jenže takový způsob života ztrácí poetiku, chybí překvapení, radost z aktuálního a zbývají jen obotické a naučené city jak z telenovely.
Najednou cítíme potřebu po uznání, silnější než jsme my sami. Kývneme na věci, za které bychom se normálně styděli. Prostě, stáváme se součástí světa, se kterým vlastně uvnitř nesouhlasíme.
A to všechno jenom proto, že posloucháme požadavky těch, co po nás chtějí, abychom byli hodní.
***
Být hodný je sada vlastností a já dost dobře nevím co si pod ní představit.
Naopak být hodným ve smyslu hodnosti; tedy například hodný svého jména nebo nějaké hodnosti mi dává smysl větší.
Po dětech můžeme chcít, aby byly hodné. Znamená to, aby byly nám poslušné, aby neodmlouvali a po sobě uklízeli. Dosud nikdo mi však rozumně nevysvětlil, jak k této vlastnosti přistupovat jako k ženskému požadavku na muže. Tedy chlapa, co umí dělat chyby (nebojí se je přiznat). Který se nelituje, je nezávislý a s nadhledem a velkou dávkou skromnosti dokáže řešit spory. Který zná svoji slabost a malost a nemá potřebu se osvé velikosti (intelektu, talentu, schopnostech) přesvědčovat druhé. Chlapa, který utváří a dokáže být svůj, individuální. Chlapa, který není hodný, nýbrž v rámci svých sil je (být) dobrý.
Že je muž ve své přirozenosti divoký, už snad díky emancipačním pokusům mužů víme. Neumíme k tomu přistupovat, ale víme to. Že máme být – co víc – chceme být – k ženám laskaví, ciliví pozorní je nám také jasné. Být laskavý neznamená být hodný.
Dle mého skromného názoru, pokud ženy po svých mužských protějšcích vyžadují styl chování typu „hodný“ prostě jen touží po určitém typu nadvlády, způsobu, jak život kolem sebe kontrolovat, organizovat, vlastnit. Ženy se patrně divokosti bojí.
A proto jsem zvykl se při podobných debatách usmát, napočítat do deseti a vklidu si představovat „hodnost“ jako ušlechtilou vlastnost divokého rytíře, který si svými činy, ne pochlebováním, kariéristickými známostmi a širokými lokty, zaslouží být hodný svého jména, jména svého otce, zaslouží „hodnost muže“.
A spokojení jsme všichni. Ženy mají, co chtějí a já, s prominutím, taky ;)
Jen je mi líto kluků, kteří se snaží být hodnými, aby výše popisované kritérium splnily a nezústali sami. Možná je lepší zůstat sám než žít v manželství dvou žen.
Strach a potřeba kontrolovat snad pramení z nechuti vrhnout se do neznáma a dobrodružství, což jsou muži vlastní vlasntosti. Maji strach z toho, co je nečitelné, překvapivé, nejisté. To je bohužel nechvalný důsledek ženské emancipace, kdy se žena stává samostatnou a na muži nezávislou. Žena již svému muži nedůvěřuje – tedy důvěřuje jen do jisté míry. Vyžaduje mít věci pod kontrolou. Pokud žena v životě pozná dostatek neodvážných a nevyzrálých mužů, pak se jí ani tak nedivím. Chci však zdůraznit, že oddanost není vlastnost zastaralá a má ve vztahu muže a ženy své místo, daleko spíš než vzájemná závislost.
hodný = rovná se nepít, nekouřit… být skromný a umírněný. jenže k tomu máme jiné vlastnosti: mírnost, skromný, slušný, ohleduplný, galantní – rozhodně ne hodný.