Zážitková víra

„Zajeď na hlubinu“ je př™esně› ten s oblibou používaný výraz, který ve mně› vždy vyvolává smíšené pocity.

Možná si to ani neuvě›domujeme. Touha po emocích je mnohdy silně›jší než duchovní hloubka, chcete-li opravdovost našeho konání. Obdobný princip, jakým na nás působí vykonstruovaný televizní svě›t. Právě› touha po zážitku nás nutí zkoušet nové vě›ci, dívat se na nové filmy a sháně›t ty nejnově›jťí hudební hity. Zážitek hýbe životem nejen konzumního svě›ta, ale i svě›tem kř™esťanů. Vždyť každý chce ně›kdy prožít setkání s Bohem!

A tak člově›k začne navště›vovat společenství proto, že se tam on cítí dobř™e. A když ne, můžu př™eci kdykoli odejít. Máte taky divný pocit, když v nedě›li nemůžete do kostela? Cítíte také euforii na setkáních mládeže? A není to jen pozlátko? Toužíte po skvě›lých nových zážitcích? Dě›láte taky vě›ci „pro dobrý pocit“?

Nestavím se proti emocím. Opravdový zážitek dokáže změ›nit život navždy. Rituál je zážitkem. Př™emýšlím jen, zda právě› emoce, chcete-li stálá touha po zážitku, nejsou ně›kdy zrovna tím, co drží naši vnitř™ní prohnilou konstrukci svě›ta pohromadě›. Dobrý pocit jako by byla skoř™ápka, co nahrazuje hloubku, opravdovost našich činů. A nemusí se jednat výhradně› o pozitivní zážitky. Stejně› funguje i ob웻, pocit ukř™ivdě›nosti, sebelítost nebo pocit vlastní nepostradatelnosti.

Ze své vlastní zkušenosti mohu nakonec ř™íci, že mě› nejvíc duchovně› obohatily právě› ty prožitky, které jsem v době› jejich trvání nehodnotil zrovna kladně›. Naopak. šlo o chvíle, které bych nejradši zapomně›l, ukryl nejhloubě›ji v mé mysli. Paradoxně›, ty nejvě›tší zážitky se časem obrátily proti mně›. Mluvím o všech tě›ch nádherných poutích, skvě›lých setkáních mládeže, vydař™ených akcích typu výlet nebo puťák, i o duchovních cestách nebo exerciciích. Pocit plnosti následoval pocit prázdnoty.

Jezdíme po svě›tě› s touhou po duchovním růstu a zatím jen naplňujeme emoční prázdnotu. Jako bychom naplňovali spíš cedník, než pevnou nádobu. Místo bourání starého, shnilého a nefunkčního obalujeme, nastavujeme, opravujeme, natíráme.

Důležité je pochopit, že jízdu „na hlubinu“, do nitra, k podstatě› vě›cí, bude vždycky provázet zhroucení našeho dosavadního svě›ta. Je tř™eba naplnit „nádobu hlině›nou“. Voda ji sice za chvíli rozmočí, ale pak můžeme vyrobit novou, vě›tší.

Duchovní bratř™i – citáty

Nemohu si odpustit nezveř™ejnit vybrané citáty z recenzované knížky Duchovní bratř™i, které mě› nejvíc oslovily. Snad zaujmou a donutí k př™emýšlení i ně›koho dalšího…

„Př™išel syn člově›ka, jí a pije“ čŒím to je, že kř™esřťanství došlo ně›kam úplně› jinam než Ježíš? (str. 10)

Nejprve tě› Bůh naplní, abys byl potom schopen unést následné a nutné vyprázdně›ní. Bůh ti dá poznat, že jsi milovaný syn nebo dcera, a potom ti dá svobodu si to dobrovolně› zvolit a vě›ř™it tomu vě›domě›, což se vždycky dě›je prostř™ednictvím ně›jaké formy hrůzy, temnoty nebo zapadajícího slunce (str. 13)

Zdá se, že Bůh potř™ebuje jenom ně›kolik málo ochotných partnerů, kteř™í mu pomohou spasit svě›t. (str.15)

Vě›tšina jeho tvrdohlavého lidu nebyla schopna př™ijmout Mojžíšovu vnitř™ní zkušenost a neustále s ním bojovala (Ex 14,11 – 12). On však je př™esto nikdy nepř™estal vést. (str. 19)

Vždyť právě› prací pro vně›jší svobodu a spravedlnost ve svě›tě› máme objevovat stále hlubťí vnitř™ní svobodu… (str. 24)

Jeho obdarování (David) se, jak tomu obvykle bývá, stává jeho hř™íchem, a jeho hř™ích se stává jeho obdarováním. (str. 31)

K tomu, abyste mohli pochopit tajemství života, je tř™eba, abyste mnohokrát milovali, neuspě›li, hř™ešili a upadli v zapomně›ní. (str. 33)

Zdá se, že Bůh jako by ř™íkal, že on (Izaijáš) je tu od toho, aby „dě›lal problémy“ nebo aby lidi př™ímo zničil. (str. 40) … Jde o to, že podobenství jsou skvě›lou formou jemného „bourání“ našich pohodlných př™edsudků, svě›tonázorů a egocentrismu. (str. 41)

Zdá se, že vě›tšina z nás si myslí, že jsem tu od toho, abychom odpovídali na otázky lidí a zbavovali je jejich nejistot. S Izaiášem tomu tak není. Klade Izraeli nové a hlubší otázky týkající se jeho svě›domí a celistvosti. (s 43)

Vždycky jsem mě›l pocit, že by Jana (Kř™titele) nikdy nevpustili do kterékoliv úctyhodné kř™esťanské svatyně› (včetně› tě›ch, které nesou jeho jméno a ve kterých stojí jeho pozlacené sochy) (str. 48)

Petr, neúsp웹ný rybář™, který „loví celou noc a nic nechytí“, je př™edevším soudem nad dě›jinami a naší posedlostí mocí a úř™ady. Je kritikou toho, kam dnes lidstvo došlo, a současně› nás láká k tomu, abychom došli dále. (str. 59)

Služebné vůdcovství, autorita pocházející z toho, že jsem úplně› poslední, je autorita, která nakonec př™esvě›děuje a obrací lidi. (str. 60)

Tento způsob je pro mnohé př™ekvapivý, ně›kdy př™ímo šokující a může být i rozčarováním. Je zř™ejmé, že k Bohu nepř™icházíme tím, že všechno dě›láme dobř™e, ale ironií osudu tím, že to dě›láme špatně›. (str. 61)

Téma nedokonalosti př™itom zůstalo v židovství a kř™esťanství okrajovým textem. Nemáme zranitelnost př™íliš rádi, i když jsme jediným náboženstvím, které doslovně› uctívá znázorně›ní zraně›ného muže. (str. 73)

Svatým lidem, kteř™í za mnou denně› chodí, radím, aby se modlili „za jedno opravdové ponížení každý den“ a aby potom pozorně› sledovali svoji reakci na toto ponížení. (str. 94)

My všichni máme „mnoho bohů“, mezi ně› patř™í př™edevším naše vlastní ego a naše zaujetí pro vlastní názory a pocity. (str. 99)

Rohr, Richard. Duchovní bratř™i: Muži bible mluví k mužům dneška. Brno: nakladatelství Cesta, 2005.

Paradox registrovaného partnerství

Instituce rodiny je v souěasnosti vnímána jako vyprázdně›ný rituál a „moderní“ ělově›k jej odmítá. Ten papír př™ece nikdo nepotř™ebuje. Prý je výhodně›jťí jej nemít. Snad se uťetř™í ně›jaké peníze a hlavně› zachová svoboda. A dě›ti? Tuze drahá a ěasově› nároěná položka. A omezuje svobodu. Radťi si poř™ídíme nové auto.

Homosexuálové se naproti tomu právě› tohoto papíru mocně› dožadují. A jejich argumentace? Vě›rnost partnerovi, utvrzení svazku, výchova dě›tí…

Ptám se sám sebe, co nám sdě›luje tento paradox? Máme vůbec bojovat s lidmi, kterým t웾ko rozumíme? Nemě›li bychom svoji energii vě›novat k záchraně› základní a nepostradatelné instituce rodiny?

Svoboda blogu, který nikdo neěte

Blog, který nikdo neěte se nemusí bát o ztrátu ětenář™ů. Tak zní moje teze, kterou t웾ko zpochybníte.

Nemusím snad na mnoha př™íkladech dokládat jak s množstvím ětenář™ů narůstá i odpově›dnost za kvalitu př™íspě›vků a – pokud není blogger skuteěně› výraznou a svébytnou osobností (jako tř™eba Plaváěek) – př™íspě›vky ztratí ťmrnc, Už jen proto, že množství ětenář™ů vás najednou zaěne př™ipravovat o soukromí – tedy tvůrěí svobodu. Př™íspě›vky se stanou více a více neutrální, jelikož jakékoli neuvážené slovní spojení může způsobit velké problémy a př™ipravit autora o reputaci – tedy o ětenář™e, kteř™í opě›t ovlivňují neutrálnost vaťich př™íspě›vků. Jde o zaěarovaný kruh.

Nemám nic proti odborným blogům. Poslední dobou vťak nenacházím na blozích, které jsem dř™íve ěetl (i pro trochu toho odborného vě›dě›ní) pot웻ení, př™ekvapení ani nové podně›ty. Zaěínají být pě›kně› nudnými. Najednou jakoby v nich nebylo více než v odborném ělánku.

A tak koněíme u blogerské quo vadis: buě blogovat př™estanete (jako Pixy nebo Marigold) nebo se stanete takovým tím nudným odborným blogem s bezvadnou grafikou na pomezí mezi odborným a zpravodajským plátkem bez osobního náboje. Miluji krásu chyb, vnitř™ní sdě›lení, prosté postř™ehy ze života – zkrátka to, co dě›lá z ělově›ka – váženého odborníka – ělově›ka individuum. Zde je dle mého míně›ní místo blogů. Odborných serverů mám spoustu.

Proto píťi pro radost a t웻ím se, když sem zavítá ně›kdo z mých př™átel.