Věřím, že architektura, kvalita toho, co nás obklopuje, výrazným způsobem utváří naši kulturu, tedy životy. Plytké a řídké, projekty co nic neřešil, jsou právě tím, co činí naší společnost malou, závislou a ustrašenou.
Rubrika: umění, architektura
New Arctic Building Practice – Possible Greenland
Jednoduchej dům
Film o domu Fakulty architektury ČVUT http://dafilms.cz/film/8213-jednoduchej-dum/
Individualismus
Takto přehnaný smysl pro soukromé já pěstuje soutěživost: tvoje dobro se stává ohrožením mého dobra.
Víte, jak soukromou osobu nazývali Řekové? Ten, kdo neměl smysl pro společný prospěch, byl nazýván idiot. Slovo idiot původně označovalo toho, kdo jednoduše myslí na sebe sama a nemá žádný smysl pro městský stát.
Stavět město Boží
Myslím, že co platilo a platí pro Ameriku, platí dnes i pro nás. Stačí se podívat na život v našich městech.
V Americe nemáme nic takového, co by se podobalo velkým evropský městům s fontánami, katedrálami, promenádami a parky. Vím, že jsme měli jen dvě stě let, abychom na tom pracovali; ale jde o to, že Američané nestojí o tom, aby stavěli velká města. Američan sní o tom, aby měl svůj vlastní dům.
V Americe jsme opustili silné katolické vědomí pospolitosti a smysl pro obec, pro stavbu města Božího, velký lid, a věnovali jsme se pečování o naše domy, o ochranu svého okolí, aby se do něj nestěhovali lidé handicapovaní a lidé jiné barvy kůže. Musíme to nazvat pravým jménem: narcismus.
Existuje ale lepěší světt, než jsou naše rodiny. Jediným způsobem, jak v posledku naše rodiny chránit, je chránit celou lidskou rodinu.
Richard Rohr, A Manâs Approach to God
O chybách (v architektuře)
Chyby vznikají hlavně při experimentech. Něco zkusím, buď to dopadne dobře nebo špatně. Zvyšující se míra aplikace osvědčených postupů sice sníží riziko chyb, ale současně snižuje možnost přijít na něco nového.
Problém je, když někdo předloží pod-průměrné řešení a ještě blbě.
Lavičky pro stopaře
Lavička k silnici čelem, kostelu zády. I přes upozornění se město Červený Kostelec nepoučilo a sype po městě lavičky bez rozmyslu, „ladu a skladu“. Přitom by stačilo užít selský rozum.
Červený Kostelec trvá na jedinečné raritě: lavičkách pro stopaře!
Note: webdesign a architektura
Webdesignerská praxe bývá často srovnávaná s prací architektů. Nic proti. I při vědomí toho, že každé srovnání často kulhá nejméně na jednu nohu, minimálně jednu společnou paralelu obě srovnávané profese mají: Každý architekt ve své duši tajně nosí myšlenku, že se mu jednou podaří navrhnout a postavit obdobu Tančícího domu nebo Kaplického Chobotnice. Jenže drtivá většina běžných zákazníků touží po naprosto nudném, ničím výjimečném a obyčejném domku postaveném podle jejich naprosto neodborných představ. V němž se jim ale bude příjemně a pohodlně bydlet, bez ohledu na současné módní trendy a přání profesních es.
Miloslav Lešetický
http://zdrojak.root.cz/clanky/glosa-lesk-a-bida-prudce-kreativnich-portfolii/
Město jako louka
Manifest vznikl jako výsledek analýz a bádání nad zadáním „Praha 2080“ letního semestru ateliéru Strcula na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Obrazovou dokumentaci k manifestu jste mohli shlédnout na výstavě v galerii Doubner ve dnech 3. – 17.7.2008 nebo si jej můžete ve zjednodušené podobě prohlédnout na stránkách projektu. Jde o futurologickou vizi se vším, co takové odvážné odhodlání pro zanechání odkazu budoucnosti přináší.
Jsme na pokraji nového dobrodružství – genetických modifikací rostlin – kvantové biologie – v jejímž důsledku dojde k syntéze biologie a fyziky. Proč se život považuje za něco tak mimořádného? Konec konců jsme všichni vyrobeni z téhož materiálu a pohání nás tytéž chemické reakce jako celou planetu.
Karbonová lana? K čemu! Ocelové megastruktury? Proboha, kdo by v tom chtěl žít! Orbitální města? Záliba komunity. Výchozí bod na futurologickém zadání Praha v roce 2080 – inspirace přírodou - se zdá logickým řešením, avšak organická architektura je lživá. K čemu je organika z betonu, kovu či plastu? Pouhá náhražka. Je nutné řešit podstatu věci; a to zdravý a přirozený život a hledat univerzální systém. Naše představy musí ustoupit přirozenosti. Chceme žít dobré a bezstarostné životy. Chceme být.
V roce 2080 bude lidstvu běžně dostupná genetická manipulace buněk rostlin. V kombinaci s využitím nanotechnologií se dům stane souvislou vrstvou, naprosto přizpůsobivou člověku. Materiál se přizpůsobí (v reálném čase) životnímu stylu obyvatele i okolnímu prostředí. Dům se stane inteligentní, schopný komunikovat a cítit, místo pak plné pohyblivou strukturou samostatně měnící své vlastnosti ku prospěchu jednotlivce i společnosti. V průběhu doby se místo k přebývání bude nejen samo zdokonalovat a uěit, ale také zároveň neustále obnovovat jako se obnovuje kůže člověka, objekt získá schopnost žít a růst s námi. Schopnost rostlin komunikovat s dalťími biologickými strukturami v okolí a schopnost jemného rozpoznávání změn v prostředí, zdokonalovaného v rostlinách po miliony let, umožní přirozeně ochránit ělověka před nebezpečími a přírodními katastrofami.
Rostlina je totiž inteligentní a ví, jak nejlépe zachycovat světlo, jak se přizpůsobit slunečnímu svitu, zachytávat a uvolňovat energii. Dokáže naprosto elegantně a jemně reagovat na změny v okolí. Rostliny jsou přirozené ve své podstatě. Nechme rostliny dělat to, co umí nejlépe a řekněme jim jen, co od nich požadujeme! Vťe ostatní obstarají za nás a lépe.
V mé představě budoucnosti Prahy domy obživnou. Budeme je sázet, jejich semena budou rozprostřena v ploťe ěekat na své uplatnění. Město se stane nejprve zasetým polem, později loukou se spoustou navzájem se ovlivňujících mezidruhových (chcete-li meziobjektových) interakcí. Rostliny - domy mohou komunikovat s rostlinami - zdroji potěšení a plodin. Doprava - kapsle – jako hmyz na louce létá z květu na květ. Město, ve kterém je flora doma, kterému fauna rozumí. Město poetické. Využitím homogenní rekombinace genů vypěstujeme dům, který se o sebe zkrátka postará. Umí se totiž pohybovat, přizpůsobit okolním vlivům a hlavně člověku, jelikož člověk není konstanta, ale bytost individuální a proměnlivá. Ve stěnách takových Prahy začne proudit život. Budou hřát jako teplokrevný živočich, poskytovat svěží stín stejně jako hustý listnatý les. Stínit totiž umí nejlépe strom. Vždycky tak ěinil. A na státní svátek a den matek město rozkvete. Květiny jsou krásné. Domy musejí být jako květiny.
Vrátíme se do lesů? Snad - ale do kultivovaných lesů 21. století, do lesů vytvořených lidmi pro potřeby lidí. Vrátíme se k naprosto elementárním úvahám o bydlení a k přístupu k životu, jaký již dnes známe jen u přírodních národů, k moudrosti, která tu přetrvává tisíce let. Blahobyt nabude nových dimenzí.
Až objekty doslouží, prostě shnijí nebo se promění v něco zcela jiného â hnojivo pro jiné objekty, zdroje potravy. Koloběh domů v přírodě.
Dům jako mraveniště nebo jako úl či ulita nebo chcete bydlet v barevném a voňavém květu? Kapka vody svěží list. Cokoli si přejete! Domy, ve kterých proudí život.
Jaká bude úloha architektury v době, kdy ztratí jednu ze svých základních vlastností – stálost, tedy pevnost materiálu a jednotu tváře? Stanou se architekti programátory nebo genetickými inženýry? Myslím, že ne. Přestože forma ztratí na výlučnosti a důležitosti, regulační funkce architekta, tedy člověka, který v sobě zahrnuje širokou škálu oborů týkajících se životního stylu, estetiky a technologií, naopak naroste. Bude třeba formovat veřejná prostranství, architektonické prvky získají na interaktivitě, ale stále bude nutné vytvářet orientační body nebo výtvarné hodnoty. Město nebude divokou přírodou, ale přesně střiženým parkem, přestože pro dnešní oko možná příliš komplikovaným. A architekt nebude zahradníkem, ale vladařem - tedy odborníkem určujícím genetickým inženýrům, kde který keř přistřihnout a schopným komunikace se samotnými domy – rostlinami. Nicméně architektura jako umění skutečně pokvete. Dle výzkumů se zdá, že něco stále dělají rostliny z ryze estetických důvodů.
Dům je absolutním ekvivalentem potřeb člověka. A architektura se stává ekvivalentem potřeb společnosti – společnosti absolutně biologické.
Charles Jencks: Co je to postmodernismus
Tento nový přístup vznikl jako přímá reakce na meziváleěnou modernu - odlidštěnou, technicistní a estetickou architekturu, která neumí (dostatečně) komunikovat s veřejností, uživateli a postrádá dostateěné vazby na město. Rebelující architekt se ale nemůže postavit mimo modernu - nemůže ji negovat. Důvody jsou dva: nelze popřít její přínos na poli technologie i estetiky. Druhý důvod souvisí s nemožností (nucenou neschopností) architekta odpoutat se. Větťina postmoderně smýšlejících architektů byla v moderně vyuěena (vychována) a povětťinou v ní i tvořila. Navíc postmoderní programově čerpá (také – současně) z minulosti, a proto se překonané moderní stává součástí (její) tradice.
Tento dvojí, trochu schizofrenní přístup, má v architektuře opodstatnění: chce-li být postmoderní architektura přístupná vťem, pak naplňuje estetickou touhu architektury po univerzálnosti formy a všepřijetí. Ostatní umění totiž nemá přímou vazbu na veřejnost - lidé si mohou vybrat, zda jej shlédnou, či ne. Architektura nutí obyvatele města samu sebe vnímat.
Přestože osobně mám blíže spíťe pouze k myťlence postmodernismu a samotné realizace mi připadají více jako manifest než odpověě na nastolené otázky v duchu myťlenky, oceňuji, že přinesl do architektury také urěité odlehěení â tedy v textu zmíněnou parodii, ironii a zahrunul paradox â urěitý druh humoru, který, pokud má své opodstatnění, může přístupnou formou zprostředkovat podněty k pochopení, zamyťlení, vstřebání stavby âkýmkolivâ. Takové odlehěení zpřístupňuje architekturu ťiroké veřejnosti â stává se univerzální gramatikou, řeěí, které jakoby rozuměl každý, ařĽ odborník, tak běžný oběan (s vědomím jejích předobrazů). Architektura je také zábava a potěťení, nejen vážná, odborná a nepřístupná disciplína. Daleko lehěeji se stává âvěcí veřejnouâ. Takový přístup jakoby dával veřejnosti svolení se o architektuře a s architekturou také bavit.
V článku se mi zamlouvá citovaný literární výklad postmodernismu Umberta Eca. Postmoderní architektura přímo neěerpá, necituje. Vyjadřuje se opisem, aby se vyhnula ztrátě nevinnosti, která by plynula z pouhého vědomého plagiátorství: âJak by řekla Barbara Cartlandová Jsme krásné jako Akropole či Panteon (jak by řekl řecký architekt), ale vyrůstáme z betonu a klamuâŚâ říkají dle Jenckse postmoderní stavby svým uživatelům. Klameme a nestydíme se za to. Chybějící soudržnost, nemožnost zaujmout jednoznaěný postoj, kamuflujeme – tak bylo myťleno. Postmoderní architektura nepopírá minulost tím méně souěasnost – popírá holou opravdovost (resp. je opravdová v mnohoznaěnosti). Má být zásadně hybridní - schopna dát každému, co si žádá.
Literatura:
JENCKS, Charles. Co je to postmodernismus. Samizdatový překlad in Art+Design, June/Jeny 1986. Přeložila E. Hoťková, 1987.