Alkibiades usekl jednou svému psovi ocas. Když se ho ptali na důvod, pravil: Dělám to jenom, aby měli Athéňané o čem mluvit.
Lichtengerg Georg Christoph â Myšlenky, postřehy, nápady
Rubrika: víra a křesťanství
Paradox registrovaného partnerství
Homosexuálové se naproti tomu právě tohoto papíru mocně dožadují. A jejich argumentace? Věrnost partnerovi, utvrzení svazku, výchova dětí…
Ptám se sám sebe, co nám sděluje tento paradox? Máme vůbec bojovat s lidmi, kterým těžko rozumíme? Neměli bychom svoji energii věnovat k záchraně základní a nepostradatelné instituce rodiny?
Advent – čas bláznění a chaosu?
Přesto – Vánoce jsou i v cíkrevní tradici drama. „Andělé s trumpetami ruší noční pokoj a budí pokojně spící pastýře a ještě cosi halasně vykřikují o nebi a zemi, porušují požární předpisy světelnými efekty, a panu a paní Nazaretským do toho ještě brečí novorozeně…“
A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křiěela v bolestech, nebořĽ přiťla její hodina. Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást vťechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu⌠A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa na nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ěábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.
Zjevení 12,1 â 5.7-9
Drak v hněvu vůěi té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíťova.
Zjevení 12,17
Tak jakýpak klídek ;-)
Svatost
Pravá svatost vyžaduje obrácení celého člověka, proměnu celé osobnosti. A požaduje proměnu vašeho životního stylu bez ohledu na to, kde žijete nebo čím se živíte. To znamená vzdát se naší omezené představy o tom, čím můžeme být, a vstoupit do procesu připodobnění se Kristu, přičemž se zároveň stáváme skutečně sami sebou.
Richard Rohr: Proě být katolíkem.
Co mám s Pánem Bohem
Mám toho s Pánem Bohem mnoho a on se mnou taky. Abych si všechno, co s Pánem Bohem mám, nepopletl, rozdělil jsem si to pro jistotu do několika kapitol.
Server katolik.cz dnes zveřejnil krásný text známého básníka Jana Skácela s názvem Co mám s Pánem Bohem. Rozhodně stojí za přečtení. Jinak Vám všem přeji krásný Advent, tedy i krásné vykročení do nového křesťanského roku!
Pláě nad křesřĽanským uměním
KřesřĽanské umění bylo vždy tahounem Evropské kultury. Právě v umění můžeme zahlédnout náť obdiv ke stvoření. KřesřĽanská díla se prolínají celou dva tisíce let dlouhou tradicí a to již od dob prvních křesřĽanů (mj. jesltipak víte, že první křesřĽané vůbec nezobrazovali kříž?). VždyřĽ i moderní hudba se vyvinula z gregoriánského chorálu a ve středověkých náboženských hrách má původ dneťní drama. I největťí malířská díla vznikla jako zakázky katolické církve. „Katolická moudrost oceňuje dobro nejen v Božím stvoření, ale také v lidské tvořivosti“ píťe v jedné knize Richard Rohr. Citát jsem si opsal, protože více než výstižně vyjadřuje, na co dnes jaksi zapomínáme.
KřesřĽanské umění (výtvarné, architektura, hudba, drama) podněcovalo ve středověku představivost. Ta lidem umožňovala zahlédnout i „realitu, která je neviditelná“. Neviditelnou realitu zprostředkovává i dneťní umělecká tvorba. Právě přidaná hodnota přeci dělá z díla Umění, které nás osloví (aniž víme ěím).
Dnes křesřĽané nemluví ke světu prostřednictvím svého umění. Situace je opaěná. Jakoby by křesřĽané ztratili dech a jejich vnímání se zastavilo u Sixitinské Madony. Nadáváme na souěasné umění jako na „komerění“ a pohrdáme jím. A přitom dostateěně (kvalitně) nereflektujeme tento stav. Souěasné umění ani neznáme. Ba co víc – nesnažíme se ani na tyto vyjádření dívat. My to neumíme. KřesřĽanské umění (pokud jeťtě něco, co se nechá nazvat křesřĽankým Uměním existuje) jenom tupě opakuje tvorbu minulosti.
Nové je zatracováno. Vkus křesřĽanů, tolik vytříbený ve středověku, je v kategorii průměru masy. Církev (rozuměj my) není tím mecenáťem umění, kterým vždycky bývala. Dneťní tvorba je neinspirující, nepřekvapivá, libující si v umělé symbolice a jeťtě umělejťí euforii. Církevní architektura je „levná“, bez nápadu a bez bezpřínosná. Nikdo neexperimentuje s novými vjemy a přísptupy (digitální umění). Místo toho stále dokola studujeme to „staré“…
Co víc – my se umění ani nezajímáme. Stali jsme se spotřebiteli, místo abychom hledali. Myslíme si, že ěím více nabereme, tím jsme bohatťí. Stáváme se sklady zkonzumovaných a zapomenutých informací. Nenecháme zkrátka naťim duťím ěas se těmi odpadky prohrabat a najít v nich skryté poklady. Proto jsme ztratili citlivost k umění. Vycházíme z předpokladu, že „více je lépe“ a místo toho, abychom byli k umění vnímaví, stáváme se jeho konzumenty.
„Každé mistrovské dílo umělec naplní svou vlastní duťí, se kterou se ta naťe vlastní může spojit jen tehdy, když s ní stráví ěas v kontemplaci a naváže s ní vztah. Co ale děláme my? Probíháme galerie a muzea, abychom stihli vidět vťe, co můžeme, aniž bychom si nechali ěas uvidět něco do hloubky. Hromadíme si doma konzumní umění v plané naději, že tím, že toho budeme více vlastnit, nějak na tom budeme lépe. Jenže my se na vťechno, co máme, pak ani nepodíváme.“
Místo křesřĽanského umění vznikla obrovská díra. Nedokážeme promlouvat uměním. Neumíme zprostředkovat radost z nadějné zvěsti, její hloubku, důvěrnost i krásu. Libujeme si v „hezkém“ a věříme, že ne my, ale „ti ostatní“ jsou vedle. Jak jsme naivní!
Citace v uvozovkách vybrány z knihy Richarda Rohra „Proě být katolíkem“
KřesřĽanské spoleěenství
Richar Rohr, ve své knížce Proě být katolíkem? (pozn. lepťí název by zněl: Proě zůstat katolíkem) píťe: „V osamění je těžké slyťet Pána, jak nás volá ke svatosti.“ Pravý křesřĽanský život je spoleěenský.
Nejedná se ani tak o spoleěenský život ve významu „úěastnit se mnoha spoleěenských akcí“, jako zájem o spoleěnost a přijímání odpovědnosti za to, co se kolem nás děje. V antickém Řecku byla osoba, která neměla ponětí o „spoleěném dobru“ a která žila jen pro sebe a nestarala se o dobro ostatních vnímána jako „mravní idiot“ (idios). Paradoxně v naťí (i křesřĽanské) spoleěnosti je jedinec hromadící bohatství, slávu nebo výhody bez ohledu na to, co se stane s ostatními, pokládaný za finaněního, mediálního ěi jiného génia.
Zdá se, že katolíci dnes již nesdílejí svoje otázky a názory, tím spíž svoje obtíže a vítězství s ostatními tak, jak tomu bylo za fungování prvních křesřĽanských spoleěenství. Katolíci se spolu ani nemodlí, neětou a nestudují Písmo, spoleěně neodpoěívají a vzájemně se nepoznávají. Katolíci dnes již prakticky nežijí spoleěenství v pravém slova smyslu, přestože si mnozí evidentně myslí, že ano.
Na slova o spoleěenství nasloucháme individualistickýma uťima. Dokonce i naťe snaha ke spoleěenství je motivována představou o tom, „co je v něm pro mě“. Zajímáme se spíťe o prospěch spoleěenství pro nás samotné, než o přínos, jakým bychom mohli být pro ostatní. Ti, jejichž oěekávání se nenaplní, odejdou a hledají jiná místa, která by je uspokojila. Jenže spoleěenství není zábavná instituce a nepostará se ani o naťi slávu nebo úspěťný start životní kariéry (v podstatě by tomu tak mohlo být, pokud bychom spoleěenství takto nevnímali).
Jenže spása není pro individuum. Richar Rohr v již zmíněné publikaci nazývá takový katolicismus Nekatolickým katolicismem. Nekatoliětí katolíci nemají smysl pro spoleěenství. Jsou převážně individualisty, tak jako větťina lidí moderní doby. Myslí nejprve na sebe a teprve pak na druhé. Nejednají na prvním místě ze starosti o obecné dobro. A když už vyhledávají spoleěenství, nejěastěji se ptají, co tím získají sami pro sebe, co jim spoleěenství dá. Chtějí mít výhody spoleěenství bez toho, aby oni sami byli pro něj prospěťní. Vedou izolované životy a nezajímají se o osamělost ostatních.
Jistě. Je těžké poznat, na které straně řeky se právě nacházíme. Možná větťina z nás bojuje s proudem někde uprostřed. V euforii zážitku spoleěenství ěasto jednoduťe zapomínáme, jak destruktivně můžou naťe „hluboké duchovní zážitky“ působit na svět kolem nás, hlavně na přátele, rodiěe a kamarády. Zaměňujeme svět spoleěenství a přátelství. Pro nové duchovní zážitky a zkuťenosti zanedbáváme vlastní přátele, lidé, kteří nám byli oporou a zdrojem přestáváme potkávat. Zanecháváme je ve stavu opuťtěnosti.
Tou příěinou může být právě spoleěenství. Když větťinu tvoří křesřĽané, větťinový pohled se zdá být pohledem křesřĽanským. Protože je sebeospravedlňující, nikdo se neptá, zda to je opravdu pohled Kristův. A „Božím dílem“ se v důsledku nechá obhájit ledacos.
Nemůžeme přece žít podle standartu spoleěnosti a říkat tomu žít křesřĽansky.