Poznámky

Note: kniha o mně

Jednou napíši dvě knihy; první bude sestávat z nejběžnějších hovorů ulice. Ta druhá pouze z mých nesplněných životních předsevzetí a promarněných plánů.

Note: nevím!

Ale já opravdu nevím, co jsem tím chtěl povědět!

Prý jde o to

/ koncept /

Prý jde o to, aby se vědělo, oč jde.

Jenže:

Jde i o to, komu o to jde a proč.
Tedy: měl-li by někdo /něco/ vědět, tak i také to, k čemu (je dobré vědět).

Nicméně:

Ne každý vědět chce.
Někteří vědět nechtějí a další nepřesvědčíte, že by vědět měli.
Pak jsou tu ti, kteří by vědět chtěli a nevědí a také ti druzí, kteří nevědí, že vědí.
Ten, kdo ví, by chtěl vědět víc, a ti co vědí víc, by možná raději nevěděli vůbec.
Někdo ani neví, že chce vědět. A další ví, že vědět nechce. Ten by však vědět měl.
Někteří věděli a teď už raději neví. Pak také někdo ví a také ví, že je lepší, když druzí neví.
Takže v podstatě o vědění jde vždycky. Avšak lepší se zdá o vědění nevědět.

Potažmo:

Všichni víme, co nevíme, tím spíš, že málokdo něco ví, a většinou víme pramálo, často vůbec nic.
Občas postačí, když neví jenom někdo. Často je lepší, pokud neví nikdo.

A o to vlastně jde; že možná vědět prostě nejde a že možná ani o samotné vědění zas tak nejde.

A tak:

Ať si jde komukoli o cokoli.
Mně to jediné, o co mi jde, nejde.

Note: básníkova zpověď

Poezie je pokaždé osobní výpovědí.

Máme číst poezii,
abychom byli schopni napsat tu vlastní… životní báseň.

Note: partnerství v neštěstí

Říká se, že neštěstí nechodí nikdy samo.

Možná.

Já jen, že k manželství jsou třeba taky dva.

Note: velikost

Člověk se nikdy nestane velkým,
dokud jeho vědomosti převyšují jeho srdce.

Ulice, která jde s vámi

Pohyblivou architekturou jsem byl kdysi nadchnutý. Viděl jsem a kreslil si pohyblivé domy; otáčecí, rozkládací, domy s proměndlivou fasádou, a vůbec – různé měnící se kdovíco v kdo ví co. Když už nevíte jak dál nebo když jste ztřeštěnci, necháte barák porůst nebo zkrátka zařídíte, aby „se to hýbalo“. Povětšinou jen efekt. Žádná architektura.

Proč ne. Proměndlivý dům je skvělá myšlenka. Pomineme-li tedy proměndlivost jako reklamní artikl, kam však právě takováto architektrura sklouzává – pohyblivé jsou přeci i myšlenky, čas také plyne. Nic není stálé. I stárnutí je proces.

Kouzelný okamžik pohyblivé architektury jsem zažil nedávno v noci při cestě domů. Těžko se taková chvíle popisuje. Nicméně našel jsem dnes ve svém „Notesu“ text, který jsem si tehdá zapsal:

Liduprázdná ulice, po stranách mohutné husté stromořadí, vytvářející pouličními lampami osvětlenou strukturní zeď, do které se opírá teplý, ale dosti silný vítr. Vzduch svěže voní a jeho proud jakoby očišťoval.

Vítr vlní lampami nasvícenými větvemi mohutných stromů. Jemné monotónní šumění. Spolu se stromy se vlní celá ulice. Jásání davu? Hrozba? Pouhé ovívání? Možná pozdrav. Nebo že by stromy chtěly odkráčet z ulice do hor?

V takových výjevech se rozjasní duše, vejde do prostoru myšlenek, tělo přirozeně tancuje, srdce buší vzrušením. Zhluboka dýcháte a okamžik je věčný. Když se kolem vás pohybuje svět, můžete se zastavit – a dívat.

Tak takhle se dělá pohyblivá architektura.

Note: Václav Cílek o nezájmu

Nezájem se často maskuje tolerancí.

Václav Cílek

Note: Pohyby středu

Mnohdy se mi zdá, že se považujeme za střed světa. Každý. Máme svůj střed a tím středem je místo, kde se právě nacházíme, to kým jsme, co děláme, naťe názory, věci a vidění světa.

Co se děje v místech, kde právě žádný střed není?

Note: Lichtenberg o chybách

Nejednou byl jsem kárán pro spáchané chyby, k jejichž provedení můj karatel neměl dosti síly, důvtipu nebo odvahy.

G. Ch. Lichtengerg