Volné stahování dat

Stali jsme se spotř™ebiteli informací, konzumenty „vzdě›lání“. Př™itom bychom mě›li být spíťe „hledaěi“. Klást otázky a ne „vlastnit“ ně›jaké (jakékoli) odpově›di. Vě›ř™íme, že ěím více nabereme, tím jsme bohatťí a stáváme se sklady zkonzumovaných a zapomenutých informací – dě›l druhých lidí. Dě›l, které jsou, paradoxně›, pově›tťinou vytvář™eny stejně› bezmyťlenkovitě›, jak bezmyťlenkovitě› jsme je stáhli. Zkrátka nenecháme naťim duťím ěas se tě›mi odpadky prohrabat a najít ty dobré a v nich skryté poklady.

Volné stahování a kopírování dě›l degradují nápad a myťlenku na (ekonomické) zdroje. Mohu po nich ťmátnout, kdy se mi zachce. Spojení autor – dílo je naruťeno. I v kyberkulturním umě›ní, kde spojení s autorem je naruťeno zámě›rně› nebo v díle kolektivním – v každém díle je nápad, myťlenka, práce, kterou, pokud si dívák (duchovně›) neprožije, nemůže dílo (správně›) pochopit, ani si ho dostateěně› vážit. A o úctu k autoru (k druhému ělově›ku) zde př™eci jde mnohem víc než o autorská práva.

Takoví lidé jsou obě›tmi individualistické spoleěnosti – konzumu a svých emocí ěi chutí (chtíěů). Chápejte, nejedná se o množství dat, které ělově›k vlastní, ale o to, jakou jim př™ikládá váhu!