Rubrika: umění, architektura

Jako postmoderní chápu příístup muže, který miluje velmi kultivovanou ženu a ví, že ji nemůže říci „Šíleně vás miluji“. On totiž ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že tato slova již jednou napsala Barbara Cartlandová. Je tu však určité řešení. Může říci „Jak by řekla Barbara Cartlandová, šíleně vás miluji“. Tí­m se vyhne falešné nevinnosti, protože dá jasně› najevo, že už nelze hovoř™it nevinně›, a př™esto té ženě řekl, co chtěl: že ji miluje, ale miluje ji ve vě›ku ztracené nevinnosti. Pokud mu žena rozumí­, pochopí toto milostné vyznání. Žádný z nich se nebude cítit nevinně, oba si uvědomují existenci minulého, toho, co již bylo vysloveno, co nelze přehlížet, oba budou vědomě a s potěšením hrát ironickou hru… Ale opě›t se jim podařilo hovořit o lásce.

Citace z Jencks Charles: Co je to postmodernismus (samizdatový př™eklad z Art+Design, 1986; June/July

Pohyblivou architekturou jsem byl kdysi nadchnutý. Vidě›l jsem a kreslil si pohyblivé domy; otáčecí, rozkládací, domy s promě›ndlivou fasádou, a vůbec – různé mě›nící se kdovíco v kdo ví co. Když už nevíte jak dál nebo když jste ztř™eště›nci, necháte barák porůst nebo zkrátka zař™ídíte, aby „se to hýbalo“. Pově›tšinou jen efekt. Žádná architektura.

Proč ne. Promě›ndlivý dům je skvě›lá myšlenka. Pomineme-li tedy promě›ndlivost jako reklamní artikl, kam však právě› takováto architektrura sklouzává – pohyblivé jsou př™eci i myšlenky, čas také plyne. Nic není stálé. I stárnutí je proces.

Kouzelný okamžik pohyblivé architektury jsem zažil nedávno v noci př™i cestě› domů. T웾ko se taková chvíle popisuje. Nicméně› našel jsem dnes ve svém „Notesu“ text, který jsem si tehdá zapsal:

Liduprázdná ulice, po stranách mohutné husté stromoř™adí, vytvář™ející pouličními lampami osvě›tlenou strukturní zeď, do které se opírá teplý, ale dosti silný vítr. Vzduch sv웾e voní a jeho proud jakoby očišťoval.

Vítr vlní lampami nasvícenými vě›tvemi mohutných stromů. Jemné monotónní šumě›ní. Spolu se stromy se vlní celá ulice. Jásání davu? Hrozba? Pouhé ovívání? Možná pozdrav. Nebo že by stromy chtě›ly odkráčet z ulice do hor?

V takových výjevech se rozjasní duše, vejde do prostoru myšlenek, tě›lo př™irozeně› tancuje, srdce buší vzrušením. Zhluboka dýcháte a okamžik je vě›čný. Když se kolem vás pohybuje svě›t, můžete se zastavit – a dívat.

Tak takhle se dě›lá pohyblivá architektura.

Lukáť Beran se na stránkách Archiwebu zamýšlí nad plánovanou demolicí obchodního domu Ještě›d v Liberci. Ȍlánek uzavírá steskem odrážejícím situaci architektury v Ȍeské Republice.

…Takovýmto labyrintickým prostorem je i Ještě›d. Nehodí se proto k rozmístě›ní regálů dle systému prodeje společnosti Tesco Stores, koncipovaného jistě› neméně› psychologicky, ovšem zcela bez ohledu na místo. Navíc Ještě›d nevyplňuje svůj pozemek do posledního metru, což se dnes jeví jako zcela neodpustitelné. Dojemný relikt ideálů o lidském soužití nahradí (jediná, nenechme se mýlit) univerzální budova, starý dobrý nekonečný prostor. Obávám se, že půjde o dvouhektarový a dvoumiliardový junk-space, pro kterýžto termín Rema Koolhasse navrhuje Jana Tichá český ekvivalent brakový prostor /5. V developerském ráji českých mě›st se nám toto slovní spojení ještě› bude hodit. (celý článek)

Ať cheme nebo ne, nemůžeme př™eskočit padesát let vývoje svě›tové architektury a musíme si pě›kně› a poctivě› projít vším tím hnojem a myšlenkovou, jen na ekonomice závislou, strohostí. Vztah společnosti k architektuř™e se nevychová jen hezkými obrázky v časopisech. Je dán úhrnem obecně›-společenského vývoje. Do té doby budeme nadále bourat jedinečné budouvy a na jejich místo stavě›t ty brakové, domy bez hodnoty.

„Tak jak to chcete?“ obligátní otázka na kterou nikdy neznám správnou odpověď. V mém př™ípadě› snad taková ani neexistuje.
„Zkrátit a prostř™íhat.“ vypotil jsem požadavek.
„Chcete to vzádu mašinkou, nebo strojkem?“ zně›l další chyták kostelecké kadeř™nice po chvíli stř™íhání. Skutečně› nemám tuchy, jaký je rozdíl mezi výsledky práce „nůžkami“ či „strojkem“, popravdě› mě› to ani nezajímá. Chci mít méně› vlasů a př™itom vypadat jako člově›k. Nic víc.
„Nad ušima vystř™íhat?“
„Jak uznáte za vhodné…“ zně›la nejdiplomatičtě›jší odpově›ď co znám. Kadeř™ince trochu protáhla obličej, nicméně› práce probíhala plynule dál.
„A chcete to vzadu na Havla?“ …uh? Jak mám proboha vě›dě›t, co je „na Havla“? Jo tak kdyby př™istř™ihovala mozkový závity, dal bych si ř™íct. Z př™edstavy podivného účesu bývalého prezidenta jsem vyhrkl rezolutní odmítnutí.

Profesionální problém. Jako zákazník v kadeř™nictví mám určitou př™edstavu, kterou reprodukuji svými amatérksými slovy. Př™estože znalost účesů a fíglů, kvality barev, laků a tužidel je u ženského pohlaví základím sociálním a integračním prvkem, není mou povinností „chlapa“ znát odborný žargon kadeř™níka.

Kozel zahradníkem, praví se v českém př™ísloví. Kadeř™ník architektem či architekt kadeř™níkem?, př™edesílám závě›r svého zamyšlení o naslouchání klientovi. Klienti totiž nevě›dí. Nemají ani zlomkovou př™edstavu a se znalostmi jsou na tom stejně, jako já se znalostí kondicionérů. „Tyhle předválečný domy – krabice se mi nelíbí“.

Stavíme domy, které vidíme u druhých. Kopírujeme v př™edstavě›, že tak se vyrovnáme celebritám, že takto naše životy získají na kvalitě›.

Role architekta v dnešním svě›tě› již není plnit požadavky klienta. Úkolem architekta je klienta kultivovat, tvoř™it ucelenou př™edstavu, interpretovat na základě› naslouchání a sledování. Architekt př™eci nemůže od klienta očekávat závratné výkony v oboru, který neovládá…