Rubrika: umění, architektura
Pláě nad křesřĽanským uměním
KřesřĽanské umění bylo vždy tahounem Evropské kultury. Právě v umění můžeme zahlédnout náť obdiv ke stvoření. KřesřĽanská díla se prolínají celou dva tisíce let dlouhou tradicí a to již od dob prvních křesřĽanů (mj. jesltipak víte, že první křesřĽané vůbec nezobrazovali kříž?). VždyřĽ i moderní hudba se vyvinula z gregoriánského chorálu a ve středověkých náboženských hrách má původ dneťní drama. I největťí malířská díla vznikla jako zakázky katolické církve. „Katolická moudrost oceňuje dobro nejen v Božím stvoření, ale také v lidské tvořivosti“ píťe v jedné knize Richard Rohr. Citát jsem si opsal, protože více než výstižně vyjadřuje, na co dnes jaksi zapomínáme.
KřesřĽanské umění (výtvarné, architektura, hudba, drama) podněcovalo ve středověku představivost. Ta lidem umožňovala zahlédnout i „realitu, která je neviditelná“. Neviditelnou realitu zprostředkovává i dneťní umělecká tvorba. Právě přidaná hodnota přeci dělá z díla Umění, které nás osloví (aniž víme ěím).
Dnes křesřĽané nemluví ke světu prostřednictvím svého umění. Situace je opaěná. Jakoby by křesřĽané ztratili dech a jejich vnímání se zastavilo u Sixitinské Madony. Nadáváme na souěasné umění jako na „komerění“ a pohrdáme jím. A přitom dostateěně (kvalitně) nereflektujeme tento stav. Souěasné umění ani neznáme. Ba co víc – nesnažíme se ani na tyto vyjádření dívat. My to neumíme. KřesřĽanské umění (pokud jeťtě něco, co se nechá nazvat křesřĽankým Uměním existuje) jenom tupě opakuje tvorbu minulosti.
Nové je zatracováno. Vkus křesřĽanů, tolik vytříbený ve středověku, je v kategorii průměru masy. Církev (rozuměj my) není tím mecenáťem umění, kterým vždycky bývala. Dneťní tvorba je neinspirující, nepřekvapivá, libující si v umělé symbolice a jeťtě umělejťí euforii. Církevní architektura je „levná“, bez nápadu a bez bezpřínosná. Nikdo neexperimentuje s novými vjemy a přísptupy (digitální umění). Místo toho stále dokola studujeme to „staré“…
Co víc – my se umění ani nezajímáme. Stali jsme se spotřebiteli, místo abychom hledali. Myslíme si, že ěím více nabereme, tím jsme bohatťí. Stáváme se sklady zkonzumovaných a zapomenutých informací. Nenecháme zkrátka naťim duťím ěas se těmi odpadky prohrabat a najít v nich skryté poklady. Proto jsme ztratili citlivost k umění. Vycházíme z předpokladu, že „více je lépe“ a místo toho, abychom byli k umění vnímaví, stáváme se jeho konzumenty.
„Každé mistrovské dílo umělec naplní svou vlastní duťí, se kterou se ta naťe vlastní může spojit jen tehdy, když s ní stráví ěas v kontemplaci a naváže s ní vztah. Co ale děláme my? Probíháme galerie a muzea, abychom stihli vidět vťe, co můžeme, aniž bychom si nechali ěas uvidět něco do hloubky. Hromadíme si doma konzumní umění v plané naději, že tím, že toho budeme více vlastnit, nějak na tom budeme lépe. Jenže my se na vťechno, co máme, pak ani nepodíváme.“
Místo křesřĽanského umění vznikla obrovská díra. Nedokážeme promlouvat uměním. Neumíme zprostředkovat radost z nadějné zvěsti, její hloubku, důvěrnost i krásu. Libujeme si v „hezkém“ a věříme, že ne my, ale „ti ostatní“ jsou vedle. Jak jsme naivní!
Citace v uvozovkách vybrány z knihy Richarda Rohra „Proě být katolíkem“
Dveře
Volné stahování dat
Volné stahování a kopírování děl degradují nápad a myťlenku na (ekonomické) zdroje. Mohu po nich ťmátnout, kdy se mi zachce. Spojení autor – dílo je naruťeno. I v kyberkulturním umění, kde spojení s autorem je naruťeno záměrně nebo v díle kolektivním – v každém díle je nápad, myťlenka, práce, kterou, pokud si dívák (duchovně) neprožije, nemůže dílo (správně) pochopit, ani si ho dostateěně vážit. A o úctu k autoru (k druhému ělověku) zde přeci jde mnohem víc než o autorská práva.
Takoví lidé jsou obětmi individualistické spoleěnosti – konzumu a svých emocí ěi chutí (chtíěů). Chápejte, nejedná se o množství dat, které ělověk vlastní, ale o to, jakou jim přikládá váhu!
O2 House
âPříbytek, kde se slouží múzám / věnováno prázdnotě.â
Daniel Libeskind
Jde o netradiění náhled na architekturu 3. a 4. tisíciletí, která je za hranicemi dosavadního vědecko-technického pokroku. Objekt je tvořen slupkou se stlaěeným oxidem kyslíku (využití nanotechnologie). Samotný objekt nemá stálý tvar, jeho slupka se tvaruje podle aktuálních podmínek. Každý ělověk – obyvatel má svou buňku. Lidé mohou navťtěvovat okolní buňky jejich vzájemným propojováním. Vstup do vnitřního prostoru je umožněn změnou schématu molekul kyslíku a jeho přeměněním do původního stavu.
Buňka je pohyblivá. Pohyb buňky je zajiťtěn působením chemicko â fyzikálních reakcí, při kterých dochází v přední vrstvě slupky (ze stlaěených molekul) k navazování dalťích molekul O2, v zadní vrstvě slupky se molekuly postupně uvolňují a vracejí do původního schématu â tím dochází k posunu celého objektu â O2 house. Rychlost pohybu se přizpůsobuje požadavkům majitele.
âDesign a architektura je generována organizovaným chaosemâŚâ
Přestože je projekt pro dneťní dobu nerealizovatelnou sci-fi architekturou, zaujal mne netradiěním přístupem autorů konceptu k pojetí obytného prostoru a architektury. Tvar vychází z přírodní a vlastně i přírodou generované formy, kterou, jak autoři předpokládají, bude možné ěásteěně korigovat. Samotný materiál â kyslík ve své ěisté podobě je ělověku tím biologicky nejbližťím materiálem Obydlí se tak bez jakýchkoli kompromisů stává nedílnou souěástí přírody a to ve své samotné podstatě. Neústupně se také tvůrci konceptu vypořádali s ekologický problémem â jednoduché a ěisté recyklace.
Avťak materiálové pojednání, pro dneťní dobu dost těžko představitelné, není největťí síla projektu. Ta spoěívá v přístupu objektu k jeho obyvateli. Obyvatel má urěenu jednu âbuňkuâ, která mu slouží jako jednoduchý pokojík. Má vťak možnost připojit se k buňkám ostatních lidí. Tak může vzniknout libovolně velký byt ěi âO2 cityâ â město tvořené kyslíkovými âbublinamiâ (ěást města urěená k žití v těchto objektech). Toto město se navíc stává neustále se pohybující a měnící strukturou. Tak, jak obyvatel volí mezi soukromím a spoleěenstvím druhých lidí, získává ětvrřĽ (město) charakter místa propojeného ěi izolovaného. Kyslíková bublina vťak není vázaná ke konkrétnímu místu. Velmi se mi zamlouvá myťlenka volného pohybu obydlí krajinou. Dle autorů by byl možný pohyb i po vodní hladině, což dává bydlení zcela nový rozměr. Buňka se stává zároveň cestovním prostředkem mezi vzduchem â vodou, městy, zeměmi, kontinenty.
Projekt je pro mě klasickým příkladem âtechnologickéâ architektury. Směru, který prosazuje ěesko/Britský architekt Jan Kaplický. Ukazuje jednu z cest, kterou se architektura může vyvíjet. Svým pojetím se taková stavba podobá automobilu â investice, věnované na výzkumu a vývoj budou vynahrazeny sériovostí výroby obydlí. S touto myťlenkou mě poutá dalťí futuristická výhoda â nízká cena, což je jedno z hlavních hledisek, které by mělo zadání obydlí pro každého, dle mého názoru, splňovat.
Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda objekt, přestože posuneme jeho realizaci o 100 ěi 200 let do budoucnosti, bude možné užívat v tak ěisté formě, jakou autoři předvedli. Autoři neřeťí sociální zázemí objektu, ěi jakékoli ělenění vnitřního prostoru â myslím tím oddělení prostor na relaxaci nebo práci. Předpokládá zcela odliťný životní styl budoucích generací. Myslím, že i v pak bude projekt O2 domu urěen pro uzavřenou skupinu „(kyslíkových) O2 lidí“ – fandů, kteří vytvoří jednotnou kolonii těchto obydlí.
Znechucený obraz
Připadá mně, že z klasického (rozuměj vizuálního) umění se někdy stávají zbytečné stohy krásy. Pletou se v budovách, obtěžují v časopisech. Jakoby jimi svět byl přeplněný a … znechucený. Málokdo z diváků se pídí po jeho smyslu. Prolíná se s reklamou, grafikou... Neplní onu kulturně – estetickou funkci, jako dřív. Kdo by se pídil po prapůvodech kubistických maleb? Stačí těch pár naučených vět ze školy. Není divu, že k umění nemáme vztah…