Rubrika: nezařazeno
Co se nikam nevešlo.
Individualismus
Takto přehnaný smysl pro soukromé já pěstuje soutěživost: tvoje dobro se stává ohrožením mého dobra.
Víte, jak soukromou osobu nazývali Řekové? Ten, kdo neměl smysl pro společný prospěch, byl nazýván idiot. Slovo idiot původně označovalo toho, kdo jednoduše myslí na sebe sama a nemá žádný smysl pro městský stát.
Být hodný
Být hodný totiž neznamená být dobrý, ani vlídný nebo věrný. Být hodný pro muže znamená být pasivní, nechat se ovládat, manipulovat místo nechat se vést. Lenost a strach bránící se konfrontaci s trápením a nevědomostí, obava z bludiště pochybností a zmatků, z bolesti, prohry.
Být hodný může být ten, komu stačí „chovat se jako“, chovat se tak, aby vypadal, byl oblíbený˝, plnil normu druhých. Hodný musí být ten, komu jde o úspěch za každou cenu.
Být hodný je nuda bez dobrodružství. Nevede k poznání.
Proč lidé chtějí, abychom byli hodní? Aby se nás nemuseli bát. Abychom se chovali a cítili tak, jak je zvykem. Jenže takový způsob života ztrácí poetiku, chybí překvapení, radost z aktuálního a zbývají jen obotické a naučené city jak z telenovely.
Najednou cítíme potřebu po uznání, silnější než jsme my sami. Kývneme na věci, za které bychom se normálně styděli. Prostě, stáváme se součástí světa, se kterým vlastně uvnitř nesouhlasíme.
A to všechno jenom proto, že posloucháme požadavky těch, co po nás chtějí, abychom byli hodní.
***
Být hodný je sada vlastností a já dost dobře nevím co si pod ní představit.
Naopak být hodným ve smyslu hodnosti; tedy například hodný svého jména nebo nějaké hodnosti mi dává smysl větší.
Po dětech můžeme chcít, aby byly hodné. Znamená to, aby byly nám poslušné, aby neodmlouvali a po sobě uklízeli. Dosud nikdo mi však rozumně nevysvětlil, jak k této vlastnosti přistupovat jako k ženskému požadavku na muže. Tedy chlapa, co umí dělat chyby (nebojí se je přiznat). Který se nelituje, je nezávislý a s nadhledem a velkou dávkou skromnosti dokáže řešit spory. Který zná svoji slabost a malost a nemá potřebu se osvé velikosti (intelektu, talentu, schopnostech) přesvědčovat druhé. Chlapa, který utváří a dokáže být svůj, individuální. Chlapa, který není hodný, nýbrž v rámci svých sil je (být) dobrý.
Že je muž ve své přirozenosti divoký, už snad díky emancipačním pokusům mužů víme. Neumíme k tomu přistupovat, ale víme to. Že máme být – co víc – chceme být – k ženám laskaví, ciliví pozorní je nám také jasné. Být laskavý neznamená být hodný.
Dle mého skromného názoru, pokud ženy po svých mužských protějšcích vyžadují styl chování typu „hodný“ prostě jen touží po určitém typu nadvlády, způsobu, jak život kolem sebe kontrolovat, organizovat, vlastnit. Ženy se patrně divokosti bojí.
A proto jsem zvykl se při podobných debatách usmát, napočítat do deseti a vklidu si představovat „hodnost“ jako ušlechtilou vlastnost divokého rytíře, který si svými činy, ne pochlebováním, kariéristickými známostmi a širokými lokty, zaslouží být hodný svého jména, jména svého otce, zaslouží „hodnost muže“.
A spokojení jsme všichni. Ženy mají, co chtějí a já, s prominutím, taky ;)
Jen je mi líto kluků, kteří se snaží být hodnými, aby výše popisované kritérium splnily a nezústali sami. Možná je lepší zůstat sám než žít v manželství dvou žen.
Strach a potřeba kontrolovat snad pramení z nechuti vrhnout se do neznáma a dobrodružství, což jsou muži vlastní vlasntosti. Maji strach z toho, co je nečitelné, překvapivé, nejisté. To je bohužel nechvalný důsledek ženské emancipace, kdy se žena stává samostatnou a na muži nezávislou. Žena již svému muži nedůvěřuje – tedy důvěřuje jen do jisté míry. Vyžaduje mít věci pod kontrolou. Pokud žena v životě pozná dostatek neodvážných a nevyzrálých mužů, pak se jí ani tak nedivím. Chci však zdůraznit, že oddanost není vlastnost zastaralá a má ve vztahu muže a ženy své místo, daleko spíš než vzájemná závislost.
hodný = rovná se nepít, nekouřit… být skromný a umírněný. jenže k tomu máme jiné vlastnosti: mírnost, skromný, slušný, ohleduplný, galantní – rozhodně ne hodný.
Ideální prostor
Hledám prostor – ideální prostor. Místo bezpečné, teplé, intimní, ryze osobní – místo moje, suchovní, moudré, místo veskrze dobré. Prostor ohraničený a nekonečný zároveň. Jak vytvořit skutečně dobrý a maximálně příjemný prostor? Hledám architektonickou odpověď na otázku estetiky dobra.
Být embryem je stav splynutý s počátkem i koncem. Být v děloze, naprosto závislý a bezstarostný. Návrat do bezpečí, do svého vlastního vesmíru, do nitra Boha, matky, Země.
Děloha je skutečný domov i klášter, uzavřený a meditativní. Pamětník na počátek života, na to nejdůležitější, co jsme v životě prožili. Život v děloze je zázrak sám o sobě – sen, který jsme doopravdy prožili.
Note: lhaní
Není těžké všeobecně nelhat; težké je nelhat sama sobě.
Sníh na Měsíci?
Se zaujetím, v nejvyšším soustředění, hází sněhové koule někam do prázdna.
Nechci ho rušit – mám z něj trochu strach. Zvědavost však vítězí nad obavami. „Copak tu děláte?“ Ptám se nesmělým hlasem.
„Hážu sníh na Měsíc…“ odpoví zaneprázdněně a aniž by se ohlédl hází dál hroudy do večerní tmy.
Prostě házel sníh na Měsíc.
Svoboda blogu, který nikdo neěte
Nemusím snad na mnoha příkladech dokládat jak s množstvím ětenářů narůstá i odpovědnost za kvalitu příspěvků a – pokud není blogger skuteěně výraznou a svébytnou osobností (jako třeba Plaváěek) – příspěvky ztratí ťmrnc, Už jen proto, že množství ětenářů vás najednou zaěne připravovat o soukromí – tedy tvůrěí svobodu. Příspěvky se stanou více a více neutrální, jelikož jakékoli neuvážené slovní spojení může způsobit velké problémy a připravit autora o reputaci – tedy o ětenáře, kteří opět ovlivňují neutrálnost vaťich příspěvků. Jde o zaěarovaný kruh.
Nemám nic proti odborným blogům. Poslední dobou vťak nenacházím na blozích, které jsem dříve ěetl (i pro trochu toho odborného vědění) potěťení, překvapení ani nové podněty. Zaěínají být pěkně nudnými. Najednou jakoby v nich nebylo více než v odborném ělánku.
A tak koněíme u blogerské quo vadis: buě blogovat přestanete (jako Pixy nebo Marigold) nebo se stanete takovým tím nudným odborným blogem s bezvadnou grafikou na pomezí mezi odborným a zpravodajským plátkem bez osobního náboje. Miluji krásu chyb, vnitřní sdělení, prosté postřehy ze života – zkrátka to, co dělá z ělověka – váženého odborníka – ělověka individuum. Zde je dle mého mínění místo blogů. Odborných serverů mám spoustu.
Proto píťi pro radost a těťím se, když sem zavítá někdo z mých přátel.
Sen o svítícím okně
„Jdi k těm svítícím oknům. Tam žijí dobré rodiny, tam najdeš společenství a lásku.“
Zlváťtní. Dřív zde žádná svítící okna nebyla.
Metafyzická hádanka
Musí snad květina dumat proč je květinou? Nebo pes, co je jeho úkolem, jako psa? Všichni živoěčichové tedy žijí v plnosti krom člověka – ten, jak se zdá, postrádá smysl své existence a neustále jej hledá. A protože mysl není schopna plnosti Boží, tedy žití kontemplace v Bohu, který je naplněním života člověka, nemůže být člověk úplným.
Je-li člověk nejvyšší bytostí na této zemi, pak je jediný, který se musí ptát po svém naplnění. Je k tomu odsouzen. Jakýkoli nižší tvor či věc přeci má naplnění právě ve službě člověku.
Kaťpárek a Spejbl v říťi pimprlat
Původní knihu přinesl kolem roku 2000 (tedy možná to bylo 2001) na Silvestra kosteleckého spolěa Lukáť Holub. Na ťílený hlody v příběhu Spejbla, Kaťpárka a havního hrdiny Vládi v podání Franka Wainga se jen tak nezapomíná. Protože již knížka není k sehnání (a to ani v knihovně), rozhodl jsem se nascanované texty rozeznat na OCR a po mírných úpravách nechat je k potěťení ťiroké veřejnosti. Zdůrazňuji, že jsem tak uěinil výluěně z tohoto důvodu.
Pokud po knize chcete pátrat, vydalo ji Západoěeské nakladatelství v roce 1969 – to jsem jeťtě nebyl na světě a světlo světa nespatřil ani známý Spejblův „kolega“ Hurvínek (dnes populárnějťí a známějťí než Spejbl).
Takže: vzhůru do ětení!