víra a křesťanství – 3. stránka

Note: Akce a kontemplace

Jestliže tvůj život v tomto reálném živém světě nesměřuje k praktické akci pro druhé â nikoli pro tebe samého pak své spiritualitě neděkuj. Tvá angažovanost se ale musí dít souběžně s kontemplací, s vnitřním rozchodem s egem a s otevřeností vůči Bohu. Kontemplace je Boží terapie, která proměňuje naše dílo i naší angažovanost.

Akce a kontemplace jsou dvě polarity, které regulují a vyvažují život naplněný vírou. Rozesmutňuje mne, že většina křesťanstva je právě uprostřed. Není to ani radikální zvnitřnění, ani radikální angažovanost. Je-li člověk ve středu průměrnosti, mnoho se nenaučí a ani nebude mít mnoho co dělat.

Richard Rohr, Letting Go: A Spirituality of Subtraction

Richard Rohr: Vašimi nepřáteli jsou vaši nejlepší přátelé

V duchovním životě jsou vašimi nepřáteli vaši nejlepší přátelé. Právě proto dává Ježíš své nejodvážnější přikázání, že musíme milovat své nepřátele. Dokud svému nepříteli u brány nedovolíš vstoupit, dokud nedovolíš svému ne-já vejít do tvého světa, nikdy nebudeš schopen čelit svému hříchu, své temné stránce.

Lidé, kteří tě rozčilují, lidé, kterých se bojíš, mají pro tebe poselství. Své vlastní chyby odmítáme a nenávidíme na druhých. Neříkám, že byste měli vyrazit a stát se s nimi nejlepšími přáteli, ale měli byste k nim vysunout své anténky: jsou důležitým impulsem pro něco ve vás samých. Potřebujete je.

Enneagram: Naming Our Illusions

Note: nýmandi

Ať už je tvá životní situace jakákoli, najdi si nějaký způsob jak být bezprostředně s maličkými s „nýmandy“. Seznam se s lidmi, kterých si nikdo nepovažuje, kteří to nedotáhli tak daleko, aby se zařadili do amerického středního proudu. Třeba nemluví jaksepatří a třeba ani „jaksepatří“ nevoní. A vůbec už nebudí dojem, že by patřili k těm, kdo jsou „in“.

Nabízí se tu důvod, abychom všechny tyto lidi vytlačovali pryč a daleko od sebe. Představují nám vše, čeho se sami v sobě bojíme, a vše, co v sobě popíráme. Nicméně setkávat se s těmito lidmi znamená objevit ta nejskrytější zákoutí našeho vlastního života.

Richard Rohr

K osvícení častěji než na vysoké hoře nebo v lavici chrámu dochází třeba při jízdě vlakem, sekání trávy nebo tichém bezradném sezení, kdy zdá se nedělámě nic a prostě nevíme. Cítíme vnitřní prázdnotu, bolest, zmatení, nicotu a přesto víme, že všechno je tak nějak správně a náhoda je spíše přihrávkou než nesmyslem a nesmysl tím nejrozuměnším cílem.

Nazývejte si to jak chcete a klidně si říkejte pravý opak – pro mě jde o setkání s Bohem. Protože já Boha na hurá akcích a u dokonalých a úspěšných prostě nepotkávám.

Note: Duše

Zdá se být paradoxní, že otázka duše je především otázkou svobodné vůle a rozumu.

Smrt ducha

Možná je vám 38 let, jako je zrovna mně. A jednoho dne stojí před vámi nějaká velká příležitost a zve vás, abyste se vzmužili kvůli nějakému velkému principu, nějaké velké záležitosti, nějaké velké věci. A vy to odmítnete udělat, protože se bojíte… Odmítnete to udělat, protože chcete žít dále… Bojíte se, že ztratíte svoji práci, nebo se bojíte, že budete kritizováni nebo že ztratíte svoji popularitu, nebo se bojíte, že vás někdo bude tlouct nebo po vás střílet nebo že hodí bombu na váš dům a tak se tomu odmítnete postavit. Možná, že budete dál žit až do devadesáti, ale jste v 38 letech zrovna tak mrtví, jako byste byli v devadesáti. A to, že přestanete dýchat, je jenom opožděné znamení smrti ducha, který nastal již dříve.

Martin Luther King, Jr.

Přítel DeMella

Být křesťanem určitě neznamená být dokonalým. A i kdyby, dokonalosti rozhodně sám nedojde. Člověk to tak nějak ví, ale určité pravdy je dobré si připomínat stále znovu a znovu. Tenhle text bych si jednou vážně přál sám napsat:

Byl jsem neurotický, už celá léta. Míval jsem úzkosti a býval jsem sklčeený a taky sobecký. Každý mi říkával, abych se změnil.

Měl jsem na ně vztek, a zároveň jsem s nimi souhlasil a chtěl jsem se změnit, ale nešlo to, ať jsem se snažil sebevíc.

Nejvíce mě mrzelo to, že i můj nejlepší přítel na mě naléhal, abych se změnil. Cítil jsem se bezmocný, jako bych byl v nějaké pasti.

Pak mi jednoho dne řekl: „Neměň se. Mám tě rád právě takového, jaký jsi.“

Ta slova byla pro mé uši rajskou hudbou: „Neměň se. Neměň se. Neměň se. Mám tě rád takového, jaký jsi.“

Uvolnil jsem se. Oživl jsem. A najednou jsem se změnil.

Teď vím, že jsem se nemohl doopravdy změnit, dokud jsem nenašel někoho, kdo mě má rád, ať už jsem se změnil, či ne.

Bůh se chová stejně jako přítel DeMella: takto miluje, takto bychom měli milovat i my. Nikdy nikoho nedokážeme milovat jako on a nikdo nebude jako on milovat nás. Neustále máme k druhým nějaké výhrady. Chtěli bychom po nich, aby se změnili. Přitom by stačilo milovat je takové, jací jsou.

Modlím se správně?

Abychom pro sebe objevili správný rytmus modlitby, modlitby, která by byla v souladu s naším temperamentem, musíme naslouchat způsobům, jakými k nám promlouvá sám Bůh. Jak nejlépe zpomalit a vstoupit do dialogu zjevení a odpovídat? To je u každého z nás odlišné.

Potřebuješ třeba nějaké svaté místo, možná místo, kde k tobě už dříve Bůh promluvil. Snad je to někde venku v přírodě, snad na nějaké židli nebo před Nejsvětější svátostí. Možná to je poslední lavice v kostele. Je to místo, na které se můžeš vracet, usadit se tu a hledat Boží tvář. Nejjednodušší forma modlitby je tato: Každého dne prostě na nějakou chvilku, je-li to možné, hledat Boží tvář. Vědět, že sis s Bohem pohlédl do očí, žes dovolil Bohu, aby na tebe pohlédl.

Jestliže jsi spíše typ přemýšlivý, pak právě myšlenky tě dovedou k onomu dialogu zjevení a víry. Je-li to tvůj styl, použij k tomu knihu. Nemysli si ale, že samotné čtení knihy už je dialog. Musíš dojít k tomu, abys promlouval k Bohu ze svého srdce, ve vztahu já-ty, obyčejnými slovy, jako bys mluvil ke komukoli jinému. Vyslovuj to, co opravdu cítíš, ne to, co si myslíš, že cítit máš. Když pociťuješ depresi, selhání, vnitřní zápas, pak právě to máš přinést Bohu. Všechno to jsou data. Neexistuje žádná „roztržitost“.

Vyslovuj to, co opravdu cítíš…

Zážitková víra

„Zajeď na hlubinu“ je přesně ten s oblibou používaný výraz, který ve mně vždy vyvolává smíšené pocity.

Možná si to ani neuvědomujeme. Touha po emocích je mnohdy silnější než duchovní hloubka, chcete-li opravdovost našeho konání. Obdobný princip, jakým na nás působí vykonstruovaný televizní svět. Právě touha po zážitku nás nutí zkoušet nové věci, dívat se na nové filmy a shánět ty nejnovějťí hudební hity. Zážitek hýbe životem nejen konzumního světa, ale i světem křesťanů. Vždyť každý chce někdy prožít setkání s Bohem!

A tak člověk začne navštěvovat společenství proto, že se tam on cítí dobře. A když ne, můžu přeci kdykoli odejít. Máte taky divný pocit, když v neděli nemůžete do kostela? Cítíte také euforii na setkáních mládeže? A není to jen pozlátko? Toužíte po skvělých nových zážitcích? Děláte taky věci „pro dobrý pocit“?

Nestavím se proti emocím. Opravdový zážitek dokáže změnit život navždy. Rituál je zážitkem. Přemýšlím jen, zda právě emoce, chcete-li stálá touha po zážitku, nejsou někdy zrovna tím, co drží naši vnitřní prohnilou konstrukci světa pohromadě. Dobrý pocit jako by byla skořápka, co nahrazuje hloubku, opravdovost našich činů. A nemusí se jednat výhradně o pozitivní zážitky. Stejně funguje i oběť, pocit ukřivděnosti, sebelítost nebo pocit vlastní nepostradatelnosti.

Ze své vlastní zkušenosti mohu nakonec říci, že mě nejvíc duchovně obohatily právě ty prožitky, které jsem v době jejich trvání nehodnotil zrovna kladně. Naopak. šlo o chvíle, které bych nejradši zapomněl, ukryl nejhlouběji v mé mysli. Paradoxně, ty největší zážitky se časem obrátily proti mně. Mluvím o všech těch nádherných poutích, skvělých setkáních mládeže, vydařených akcích typu výlet nebo puťák, i o duchovních cestách nebo exerciciích. Pocit plnosti následoval pocit prázdnoty.

Jezdíme po světě s touhou po duchovním růstu a zatím jen naplňujeme emoční prázdnotu. Jako bychom naplňovali spíš cedník, než pevnou nádobu. Místo bourání starého, shnilého a nefunkčního obalujeme, nastavujeme, opravujeme, natíráme.

Důležité je pochopit, že jízdu „na hlubinu“, do nitra, k podstatě věcí, bude vždycky provázet zhroucení našeho dosavadního světa. Je třeba naplnit „nádobu hliněnou“. Voda ji sice za chvíli rozmočí, ale pak můžeme vyrobit novou, větší.

Duchovní bratři – citáty

Nemohu si odpustit nezveřejnit vybrané citáty z recenzované knížky Duchovní bratři, které mě nejvíc oslovily. Snad zaujmou a donutí k přemýšlení i někoho dalšího…

„Přišel syn člověka, jí a pije“ čím to je, že křesřťanství došlo někam úplně jinam než Ježíš? (str. 10)

Nejprve tě Bůh naplní, abys byl potom schopen unést následné a nutné vyprázdnění. Bůh ti dá poznat, že jsi milovaný syn nebo dcera, a potom ti dá svobodu si to dobrovolně zvolit a věřit tomu vědomě, což se vždycky děje prostřednictvím nějaké formy hrůzy, temnoty nebo zapadajícího slunce (str. 13)

Zdá se, že Bůh potřebuje jenom několik málo ochotných partnerů, kteří mu pomohou spasit svět. (str.15)

Většina jeho tvrdohlavého lidu nebyla schopna přijmout Mojžíšovu vnitřní zkušenost a neustále s ním bojovala (Ex 14,11 – 12). On však je přesto nikdy nepřestal vést. (str. 19)

Vždyť právě prací pro vnější svobodu a spravedlnost ve světě máme objevovat stále hlubťí vnitřní svobodu… (str. 24)

Jeho obdarování (David) se, jak tomu obvykle bývá, stává jeho hříchem, a jeho hřích se stává jeho obdarováním. (str. 31)

K tomu, abyste mohli pochopit tajemství života, je třeba, abyste mnohokrát milovali, neuspěli, hřešili a upadli v zapomnění. (str. 33)

Zdá se, že Bůh jako by říkal, že on (Izaijáš) je tu od toho, aby „dělal problémy“ nebo aby lidi přímo zničil. (str. 40) … Jde o to, že podobenství jsou skvělou formou jemného „bourání“ našich pohodlných předsudků, světonázorů a egocentrismu. (str. 41)

Zdá se, že většina z nás si myslí, že jsem tu od toho, abychom odpovídali na otázky lidí a zbavovali je jejich nejistot. S Izaiášem tomu tak není. Klade Izraeli nové a hlubší otázky týkající se jeho svědomí a celistvosti. (s 43)

Vždycky jsem měl pocit, že by Jana (Křtitele) nikdy nevpustili do kterékoliv úctyhodné křesťanské svatyně (včetně těch, které nesou jeho jméno a ve kterých stojí jeho pozlacené sochy) (str. 48)

Petr, neúspěšný rybář, který „loví celou noc a nic nechytí“, je především soudem nad dějinami a naší posedlostí mocí a úřady. Je kritikou toho, kam dnes lidstvo došlo, a současně nás láká k tomu, abychom došli dále. (str. 59)

Služebné vůdcovství, autorita pocházející z toho, že jsem úplně poslední, je autorita, která nakonec přesvěděuje a obrací lidi. (str. 60)

Tento způsob je pro mnohé překvapivý, někdy přímo šokující a může být i rozčarováním. Je zřejmé, že k Bohu nepřicházíme tím, že všechno děláme dobře, ale ironií osudu tím, že to děláme špatně. (str. 61)

Téma nedokonalosti přitom zůstalo v židovství a křesťanství okrajovým textem. Nemáme zranitelnost příliš rádi, i když jsme jediným náboženstvím, které doslovně uctívá znázornění zraněného muže. (str. 73)

Svatým lidem, kteří za mnou denně chodí, radím, aby se modlili „za jedno opravdové ponížení každý den“ a aby potom pozorně sledovali svoji reakci na toto ponížení. (str. 94)

My všichni máme „mnoho bohů“, mezi ně patří především naše vlastní ego a naše zaujetí pro vlastní názory a pocity. (str. 99)

Rohr, Richard. Duchovní bratři: Muži bible mluví k mužům dneška. Brno: nakladatelství Cesta, 2005.

Rubrika: víra a křesťanství